Plný text
30 Cdo 4035/2018-538
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně CF FLOP s.r.o., identifikační číslo osoby [IČO], sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 174/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, č. j. 13 Co 447/2017-494, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 1 842 277 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úřadním postupem spočívajícím v nečinnosti soudního exekutora v exekučním řízení vedeném původně u Exekutorského úřadu Nový Jičín pod sp. zn. EX 217/02.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 8. 2017, č. j. 15 C 174/2012-460, žalobu na zaplacení částky 1 842 277 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů státu (výrok III).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku II, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech státu (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř."., odmítl.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84; z novější judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4418/2013). Řečeno jinak, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může (úspěšně) uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud vůči státu nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3533/2011). Rozsudek odvolacího soudu v projednávané věci je zcela v souladu s uvedeným závěrem, když poukazuje na okolnost, že po změně exekutora došlo v exekučním řízení k dohledání majetku povinného, z nějž se žalobce (oprávněný v exekučním řízení) bude moci eventuálně uspokojit. Proto v dané věci není možné dovodit vznik škody, jakkoliv pouze prozatím.
Na dalších žalobkyní vymezených otázkách (týkajících se zejména možnosti soudního přezkumu jednotlivých úkonů exekutora v exekučním řízení; formálního vedení exekučního řízení; potenciálního vzniku škody v exekučním řízení, i když exekutor dohledá majetek povinného; možnosti nově zjištěným majetkem v exekučním řízení zhojit škodu vzniklou majetkem ušlým či úniku majetku v důsledku jeho nevymožení soudním exekutorem) rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Jestliže se nepodařilo zpochybnit prvý důvod (neexistenci škody na straně žalobkyně), pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod, související s absencí škody na straně žalobkyně, naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4103/2017).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13. Dovolání tak v dalších částech, ve kterých žalobce toliko cituje judikaturu Ústavního či Nejvyššího soudu, aniž by nastolil jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, která by měla být dovolacím soudem vyřešena, trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání pokračovat ani v uvedeném rozsahu.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2018
JUDr. Bohumil Dvořák předseda senátu