Plný text
30 Cdo 4316/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce RNDr. V. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] o zaplacení částky 414.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 56/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2013, č. j. 14 Co 276/2013-167, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 1. 2013, č. j. 16 C 56/2011-138, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu škody v částce 414.750,- Kč s příslušenstvím. Ta měla žalobci vzniknout v důsledku chybného postupu orgánů činných v trestním řízení, kvůli němuž se žalobce nemohl domoci náhrady škody jakožto poškozený v rámci trestního řízení.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou důvodech. Zaprvé skutečnost, že orgány činné v trestním řízení postupovaly chybně, sama o sobě nezakládá odpovědnost státu, neboť chybným postupem ještě nedochází ke vzniku škody. Zadruhé odvolací soud i s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4878/12 a III. ÚS 376/13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na nalus.usoud.cz) uvedl, že není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a jednáním orgánů činných v trestním řízení, neboť se žalobce mohl domáhat náhrady škody v občanskoprávním řízení. Podle odvolacího soudu došlo ke stavení promlčecí doby podle § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť předmětné trestní řízení fakticky probíhalo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
V otázce stavení promlčecí doby je rozsudek odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 991/2013; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na www.nsoud.cz) i Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 4484/12, a ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. II. ÚS 662/14). Závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti tak odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, neboť žalobce mohl uplatnit svůj nárok vůči osobám, které mu škodu způsobily, v občanskoprávním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1906/2013, i výše uvedená rozhodnutí Ústavního soudu).
Vzhledem k tomu, že obstál jeden z důvodů postačující pro závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku, Nejvyšší soud se pro nadbytečnost dalšími dovolacími námitkami žalobce nezabýval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo vydání 2, ročník 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 63/2012).
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Pavel Simon předseda senátu