Plný text
30 Cdo 4461/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. Š., zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve [adresa] proti žalovanému R. H., zastoupenému JUDr. Martou Štefkovou, advokátkou se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí č. 18, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 24 C 44/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. dubna 2010, č.j. 1 Co 27/2010-93, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (243 odst. 2 o.s.ř.):
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. dubna 2010, č.j. 1 Co 27/2010-93, potvrdil podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2009, č.j. 24 C 44/2007-68, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 300.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.); ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně v závěru, že v daném případě je právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích promlčeno.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala žalobkyně dne 15. července 2010 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Napadá názor soudů, že uplatněný nárok je promlčen. Upozorňuje současně na porušení právní jistoty občanů, když např. v rozhodnutí ze dne 29. června 2007, č.j. 30 Cdo 1522/2007-131, Nejvyšší soud ČR zaujal na otázku promlčení odlišný názor. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vázán obsahem podaného dovolání konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá z hlediska dovolatelkou uplatněných výtek po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. v souvislosti s možným promlčením tohoto nároku dovolací soud posoudil v souladu s aktuální judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, v sešitu č. 7/2009; problematika možné změny judikatorní praxe v rozhodování dovolacího soudu je pak nastíněna např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. března 2009, sp. zn. III ÚS 2822/07). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně nemá na náhradu těchto nákladů nárok, zatímco žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu