Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníZrušeno Ústavním soudemOdmítnutoKategorie E - rutinníObčanské3× citováno

Toto rozhodnutí zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 3151/17 ze dne 22. 5. 2018. Zdroj: výrok nálezu Ústavního soudu.

Ústavní stížnost II. ÚS 3151/17 (podána 9. 10. 2017): zrušeno (nález ze dne 22. 5. 2018).

Spisová značka

30 Cdo 4518/2015

Téma · generováno AINáležitosti dovolání a vymezení jeho přípustnosti

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 14. 9. 2017ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4518.2015.1
Další údaje
Předmět řízení: Odpovědnost státu za škodu

Shrnutí · generováno AI

Žalobce požadoval zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout zadržením řidičského průkazu. Nejvyšší soud se věcí samou nezabýval a dovolání odmítl, protože neobsahovalo konkrétní vymezení důvodů jeho přípustnosti.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Zrušeno nálezem

  • II. ÚS 3151/17ze dne 22. 5. 2018

    II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2017 č. j. 30 Cdo 4518/2015-77 se ruší.

Právní věta

⚠ Generováno AI

⚠ Zrušeno: Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 3151/17 ze dne 22. 5. 2018 toto rozhodnutí zrušil. ÚS mohl odmítnout i právní názor uvedený ve větě; před použitím ověřte nález.

Právní věta nálezu: Nejvyšší soud poruší právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, pokud odmítne dovolání pro vady a pomine stěžovatelem vymezenou otázku, která doposud nebyla Nejvyšším soudem řešena.

II. ÚS 3151/17

Podrobnosti a citáty

Dovolání musí podle § 241a odst. 2 o. s. ř. konkrétně vymezit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Pouhá citace § 237 o. s. ř. ani odkazy na nepřiléhavou judikaturu tento požadavek nenaplňují. Neodstraněné vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, vedou k odmítnutí dovolání podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 241b odst. 3 o. s. ř.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (2)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. , neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
    Zobrazit v textu
  • Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 C
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (1) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

30 Cdo 4518/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. B. D. v právní věci žalobce F. B., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží L. S. 1222/12, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 98/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, č. j. 39 Co 164/2015-60, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 82 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nezákonným rozhodnutím o zadržení řidičského průkazu.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2015, č. j. 25 C 98/2013-32, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze citoval obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá“.

Žalobce v dovolání sice cituje nálezy Ústavního soudu (nález ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 618/08, a nález ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09), to však samo o sobě jako vymezení, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nepostačuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, zejm. odst. 14 in fine). Nejedná se přitom o případ, kdy by žalobce ve svém dovolání sice neodkázal na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž toliko na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu, a z dovolání by tedy bylo zřejmé, od jaké judikatury Nejvyššího soudu se podle dovolatele odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16). Žalobcem odkazovaná judikatura Ústavního soudu totiž řeší otázku efektivity opravných prostředků proti usnesení o zahájení trestního stíhání, jež s projednávanou věcí nesouvisí.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 14. září 2017

JUDr. B. D.

pověřený člen senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací