30 Cdo 4757/2015

Plný text

30 Cdo 4757/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobkyně I. K., zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v [adresa] částky 341.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 139/2014, v řízení o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2015, č. j. 69 Co 236/2015-56, o návrhu žalobkyně na vydání opravného usnesení, takto:

I. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. prosince 2015. č. j. 30 Cdo 4757/2015-72, se opravuje tak, že na str. 2 v odstavci třetím se slovo „žalobce“ nahrazuje slovem „žalobkyně.“

II. Návrh žalobkyně na vydání opravného usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. prosince 2015, č. j. 30 Cdo 4757/2015-72, aby dovolací soud doplnil záhlaví tohoto usnesení o údaje tak, aby bylo zřejmé „o jaké její dovolání z jakého zde se jedná, a o jakou jde věc“, a dále, aby poučení o nepřípustnosti opravného prostředku proti tomuto usnesení „odůvodnil citováním konkrétního ustanovení právního řádu ČR“, se zamítá.

Odůvodnění:

Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 10. prosince 2015, č. j. 30 Cdo 4757/2015-72, odmítl dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2015, č. j. 69 Co 236/2015-56, a dále rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.

Elektronickým podáním, doručeným Nejvyššímu soudu dne 23. února 2016, žalobkyně prostřednictvím svého advokáta JUDr. Davida Máši, navrhla vydání opravného usnesení s následujícím odůvodněním (doslovně citováno včetně chyb):

„Vážená česká republiko, Nejvyšší soud ČR (na vědomí: vážený pane předsedo Vrcho),

Dovolatelce není známo ve věci, která je přiložena, a kde je uvedeno Vaše jméno jako rozhodujícího soudce, o jaké její dovolání z jakého zde se jedná, a o jakou jde věc. Zdvořile žádá Vás, Váš soud, aby toto bylo doplněno.

Dále se v přiloženém dokumentu, který je podepsán Vaším jménem, píše, že ‚Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.‘

V daném případě však jde o žalobkyni, což se výše uvádí i shora v přiloženém dokumentu.

Žalobkyně tedy má za to, že došlo k nějakému omylu či smísení dvou věcí, kdy jedna není její, neboť Váš soud uvádí, že jde o žalobce. Což v jejím případ samozřejmě není pravda.

Zdvořile tímto žalobkyně žádá o opravu textu.

Dále Váš soud uvádí, že ‚Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.‘

Dovolatelka zdvořile žádá, aby Váš soud dané poučení odůvodnil citováním konkrétního ustanovení právního řádu ČR. Zdůvodnění tohoto poučení v rozhodnutí podle ní chybí.“

V daném případě na str. 2 v třetím odstavci citovaného usnesení je nesprávně uvedeno slovo „žalobce“ namísto správného „žalobkyně“; odůvodnění v této části je tedy postiženou zřejmou nesprávností. Žalobkyně označeným podáním navrhla opravu této nesprávnosti, přičemž předseda dotčeného senátu Nejvyššího soudu pak v intencích § 164 o. s. ř. tuto zřejmou nesprávnost onoho rozhodnutí na dotčeném místě opravil, jak je vyjádřeno ve výroku I. tohoto usnesení.

Pokud žalobkyně dále navrhovala opravit předmětné usnesení v rozsahu, jak se podává ve výroku II. tohoto usnesení, Nejvyšší soud neshledal důvody k vydání opravného usnesení v uvedeném směru. Ze záhlaví dotčeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud rozhodoval v právní věci žalobkyně proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti, o zaplacení částky 341.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 139/2014, a to o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2015, č. j. 69 Co 236/2015. Uvedená právní věc je i z hlediska rozhodování o dovolání zcela jasně a určitě označena, takže v tomto směru nemohou vznikat žádné potíže s identifikací právně významných údajů tohoto soudního rozhodnutí, resp. s označením projednávané věci (srov. § 243b, § 157 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).

Z žádného ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění, nevyplývá pro Nejvyšší soud povinnost, aby v usnesení, jímž se odmítá dovolání, v rámci poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek, citoval či odkazoval na ustanovení právní normy týkající se daného poučení.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud návrh žalobkyně na vydání opravného usnesení ve shora vyloženém rozsahu zamítl, jak je vyloženo ve výroku II. tohoto usnesení.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. května 2016

JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu

Plný text

30 Cdo 4757/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobkyně I. K., zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v [adresa] částky 341.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 139/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2015, č. j. 69 Co 236/2015-56, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému usnesení Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) trpí vadou, která nebyla ve lhůtě vymezené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněna a z uvedeného důvodu nelze v dovolacím řízení pokračovat.

V daném případě žalobkyně v podaném dovolání zákonu odpovídajícím způsobem nevymezila předpoklady přípustnosti svého dovolání. Kromě obecných údajů, vymezení dovolacího důvodu a návrhu, jak má dovolací soud rozhodnout, předpoklady přípustnosti dovolání vymezila pouze tak, že „má za to, že Nejvyšší soud řešení právní otázky dosud neřešil, nebo je tato rozhodována rozdílně, resp. pokud by Nejvyšším soudem byla řešena, má být posouzena jinak.“

Z obsahu dovolání je sice zřejmé, kterou právní otázku považuje žalobkyně za stěžejní z hlediska rozhodnutí odvolacího soudu, nevyplývá však již z něj předpoklad, respektive předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Jinými slovy řečeno, žalobkyně prostřednictvím svého advokáta v podaném dovolání nevymezila žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v § 237 o. s. ř.; neuvedla okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Jelikož v daném případě dovolání postrádá obligatorní náležitosti, přičemž tento nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání žalobkyně vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. prosince 2015

JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu