Plný text
30 Cdo 4945/2016-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Z. N., zastoupeného JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 447/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016, č. j. 28 Co 122/2016-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 1. 2016, č. j. 14 C 447/2014-69, uložil žalované zaplatit žalobci částku 52 110 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 15. 11. 2014 do zaplacení (výrok I). Dále zamítl žalobu v převyšující části co do částky 295 394 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 15. 11. 2014 do zaplacení (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16 456 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 5. 2016, č. j. 28 Co 122/2016-114, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé potvrdil, v zamítavém výroku II o věci samé jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 69 515 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 15. 11. 2014 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud také uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 31 913,15 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Uvedených částek se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 272/2001 o vypořádání společného jmění manželů, které trvalo 12 let a 7 měsíců.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.
Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3350/12). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti [uvedené v § 31a odst. 3 písm. b) a c) OdpŠk], které nelze přičítat k tíži státu, jak se to stalo v dané věci. Neshledal-li odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, jak se toho dovolává žalobce, nepředstavuje jeho posouzení dané otázky jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, což činí jeho dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nepřípustným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013).
Nejvyšší soud k tomu dodává, že od doby, kdy sjednotil rozhodovací praxi českých soudů v otázkách výkladu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a odst. 3 OdpŠk Stanoviskem, které z hlediska přiměřenosti výše zadostiučinění, jehož se má poškozenému za porušení jeho práva na přiměřenou délku projednání věci dostat, důsledně vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jsou jakékoli obecné úvahy o poměru zadostiučinění přiznaného v souladu se Stanoviskem a s tím, co by hypoteticky mohl v podobné věci přiznat na zadostiučinění za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod číslem 209/1992 Sb., Evropský soud pro lidská práva, liché. Ze Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. část VI Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012).
Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (složitost věci, odpovědnost státu za vady znaleckých posudků, snížení základní částky zadostiučinění). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyšší soud k nim proto nemohl přihlédnout.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2018
JUDr. Pavel Simon předseda senátu