Plný text
30 Cdo 5441/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně N. P., zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] o zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 113/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2014, č. j. 51 Co 198/2014-162, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. ledna 2014, č. j. 42 C 113/2011-138, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu škody ve výši 60 000 Kč s příslušenstvím. Škoda v uvedené výši měla žalobkyni vzniknout tím, že jí orgány činné v trestním řízení zmařily možnost uplatnit nárok na náhradu škody u konkrétních fyzických osob, jež žalobkyni škodu úmyslně způsobily.
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v celém rozsahu včas podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Žalobkyně v dovolání vymezila jako dosud neřešenou otázku, zda pochybila, když odpovědné fyzické osoby nežalovala v občanskoprávním řízení. Při řešení uvedené otázky se však odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. května 2014, sp. zn. II. ÚS 3418/2013). Tvrzení žalobkyně, že v občanskoprávním řízení je domožení se způsobené škody finančně i v ostatních ohledech náročnější než v řízení trestním, nemůže na řešení uvedené otázky nic změnit.
U ostatních otázek žalobkyně neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání vymezila několik právních otázek a uvedla, že při jejich řešení se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jedná se o otázky hmotného práva, které jsou odvolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně dovolacím soudem vyřešené právní otázky mají být posouzeny jinak“. Žalobkyně však nevymezila, při řešení které otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, o jakou ustálenou judikaturu se podle ní jednalo, která otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a která již vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely o. s. ř. (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet.
V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání (kromě výše uvedené otázky nutnosti domáhání se uspokojení pohledávky vůči dlužníku) absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobkyně pro jednotlivé dovolací důvody za splněný.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Pavel Simon předseda senátu