Plný text
30 Cdo 5957/2017-327
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce K. M., zastoupeného Mgr. Ondřejem Lakomým, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu, se sídlem [adresa] o zaplacení 1 071 088 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 394/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j. 22 Co 313/2015-293, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 19. 11. 2015, č. j. 22 Co 313/2015-293, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 jako soudu prvního stupně ze dne 11. 5. 2015, č. j. 9 C 394/2008-259, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 1 071 088 Kč s příslušenstvím (výrok I), a současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II).
Žalobce se (po všech změnách v řízení) domáhal částky 1 071 088 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu spočívajícího v nepřiměřené délce vkladového řízení, v jehož důsledku mu měl ujít zisk z nájemného (žalobce původně nárok dovozoval z nezákonného rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu, který jeho návrh na vklad zamítl).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I (ve věci samé) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitky žalobce, že a) odvolací soud postupoval v rozporu s § 212a odst. 3 o. s. ř., když sám bez návrhu kterékoliv ze stran doplnil dokazování o čtení listin ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 30 C 239/2000 (konkrétně vyjmenovaných v dovolání), ačkoli k novým skutečnostem nebo důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když byly účastníky uplatněny, že b) soud nesmí vyšetřovat věci, vyhledávat důkazy a prováděním důkazů bez návrhu ověřovat své vlastní hypotézy skutkového stavu, a že c) v posuzovaném případě žádný z účastníků v průběhu řízení před soudy obou stupňů provedení v dovolání konkretizovaných důkazů nenavrhl, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1444/2011, ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1883/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2218/14, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1535/2016), když odvolací soud, přes doplnění dokazování spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 30 C 239/2000, dospěl ke stejnému skutkovému závěru jako soudu prvního stupně ohledně toho, že žalobce nabyl předmětnou nemovitost jako tzv. „holé vlastnictví“, bez reálné možnosti jejího užívání.
Skutečnosti, jež žalobce předestřel při řešení otázky, zda by při pravidelném (normálním) běhu událostí byt nacházející se v prvním nadzemním podlaží pronajal a inkasoval za něj nájemné (období od 1. 1. 2000 do 4. 9. 2006), ze skutkových zjištění soudů neplynou. Žalobce konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než k jakému dospěl odvolací soud, a jeho námitky proto přípustnost dovolání založit nemohou, neboť jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jež jsou nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1517/2016).
Na dalších žalobcem vymezených námitkách [že a) odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že pokud se žalobce před podáním žaloby nedomáhal nároku na vydání bezdůvodného obohacení, škoda ve vztahu k žalované mu nevznikla, ačkoliv podle názoru žalobce se jakýchkoliv nároků vůči třetím osobám nemohl před vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí domáhat, neboť do té doby nebyl aktivně věcně legitimován, a žaloba by tak musela být zamítnuta (období od 1. 3. 1999 do 31. 12. 1999), že b) závěr odvolacího soudu, podle kterého byla-li nemovitost ke dni uzavření kupní smlouvy plně obsazena, nemohl žalobce uvažovat o jejím pronájmu, je absurdní a odtržený od zjištěného skutkového stavu věci, když bylo soudy zjištěno, že c) byl byt v prvním nadzemním podlaží od 1. 1. 2000 prázdný, že d) je tento postup v rozporu se zásadou právní jistoty a předvídatelnosti práva (zde období od 1. 1. 2000 do 4. 9. 2006), že e) odvolací soud sám bez návrhu kterékoliv ze stran doplnil dokazování o výpis z centrální evidence obyvatel u osoby paní T., že f) odvolací soud sice klade důraz na to, že nemovitost byla ke dni uzavření kupní smlouvy zatížena nájemním vztahem, ale již nikterak nereagoval na námitky žalobce týkající se právního posouzení existence tohoto právního vztahu, že g) smlouva o nájmu musela být absolutně neplatná, a že i kdyby vady způsobující absolutní neplatnost této smlouvy nebyly dány, žalobce jako vlastník nemovitosti by ukončil nájem výpovědí] rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý (primární) důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl a který se žalobci nepodařilo zpochybnit (tedy, že žalobce v posuzovaném řízení nemůže tvrdit, že mu ušel zisk z nájemného, když podle jeho slov nabyl jen „holé vlastnictví“, a dům nemohl nijak užívat, což sám akceptoval), nemůže žádný další dovolací důvod (posouzení stavu v období od 1. 3. 1999 do 31. 12. 1999 a od 1. 1. 2000 do 4. 9. 2006, doplnění dokazování ze strany odvolacího soudu o výpis z centrální evidence obyvatel, a absolutní neplatnost smlouvy o nájmu) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5005/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 677/18).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Pavel Simon předseda senátu