Plný text
30 Cdo 5980/2016-328
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. S., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 9 802 113 789 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 50/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č. j. 68 Co 271/2015-202, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 24. 6. 2014 domáhal zaplacení částky 9 802 113 789 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 4. 2015, č. j. 18 C 50/2014-37, rozhodl, že se řízení zastavuje (výrok I) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Soud prvního stupně řízení zastavil podle § 83, § 103 a § 104 odst. 1 občanského soudního řádu pro překážku dříve zahájeného řízení (litispendence) o totožných návrzích žalobce ze dne 1. 7. 2014 a 15. 7. 2014 vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 90/2014.
Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném usnesení ze dne 28. 7. 2016, č. j. 68 Co 271/2015-202, výrokem I potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Výrokem II rozhodl, že žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že ačkoliv není správný závěr soudu prvního stupně o nedostatku podmínky řízení spočívající v překážce věci zahájené, je rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné z jiného důvodu, a to z toho, že nyní vedenému řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 50/2014 brání překážka věci rozsouzené (res iudicata). Odvolací soud uvedl, že v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 90/2014 bylo rozhodnuto o skutkově shodném nároku téhož žalobce proti téže žalované, kdy v uvedeném řízení (sp. zn. 26 C 90/2014) byl totožný nárok (na zaplacení částky 9 801 113 789 Kč s příslušenstvím) shodných účastníků zamítnut pro nedůvodnost základu nároku s nárokem uplatněným v tomto řízení. Odvolací soud dodal, že je nerozhodné, že se žalobcem požadovaná částka liší o 1 000 Kč. Odvolací soud proto postupoval mimo jiné podle § 103, § 104 odst. 1 a § 159a odst. 4 občanského soudního řádu a rozhodnutí soudu prvního stupně s ohledem na překážku věci rozsouzené potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání je členěno do tří hlavních částí, přičemž v úvodu části 1) dovolání žalobce uvádí, že přípustnost dovolání dovozuje ve smyslu § 237 o. s. ř. od skutečnosti, že „je aplikace ‚překážky věci rozsouzené‘ jako odvolacím soudem fabulovaná náhrada nalézacím soudem fabulované překážky litispendence odvozena od:
- skutečnosti, že 14. 7. 2000 orgánům státu poprvé oznámenou a následně již nespornou ‚defraudaci podniku úpadce RASTRA AG-CZ, a. s.,‘ (včetně ‚neinkasované daně z příjmů právnických osob odpovídající 480 miliónům korun zisku po zdanění k prohlášení konkurzu RASTRA AG-CZ, a. s., v důsledku jednání Finančního úřadu v Pardubicích‘) Nejvyšší soud zatím marně nařídil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 projednat v rozsudcích pod č. j. 30 Cdo 1542/2014, ze dne 4. 12. 2014, a 30 Cdo 3527/2014, ze dne 28. 1. 2015, a je nutno zabránit zahájení spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, to je sporného řízení, a
- fabulace ‚stejného skutkového vylíčení,‘ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
- to je, že soudci nalézacího a odvolacího soudu, každý soud jinak, věc nesprávně právně posoudili k legalizaci výnosů z trestné činnosti v rozporu s čl. 6 Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb., který je označen ‚Trestné činy praní výnosů zločinu‘.“ Dovolání pak žalobce blíže odůvodňuje.
Výše citovaná pasáž dovolání, věnující se přípustnosti, však neobsahuje vymezení důvodu dovolání (formulaci právní otázky) – srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
Námitky žalobce obsažené dále v dovolání (jež čítá dohromady 218 stran textu a seznam příloh) jsou značně nekoncentrované, přičemž převážnou část dovolání představuje polemika se závěry a postupy soudů v celé řadě jiných řízení a následné osočování soudů všech stupňů soudní soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání justiční mafie. Podání je psáno způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden argument a začíná jiný. Celé podání je propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též nižších článků soudní soustavy, z nichž žalobce vyvozuje závěry právní, ale též skutkové. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a tak vedle sebe kupí různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry, vlastní tvrzení a dedukce. Námitky žalobce jsou značně nekoncentrované a nezřídka se míjí s tím, co je podstatou v dovolání řešené věci.
V části 1) dovolání není pro nesrozumitelnost formulovaných námitek zcela zřejmé, proti čemu žalobce brojí. Navzdory výše uvedenému je ovšem přeci jen více či méně srozumitelná námitka žalobce uvedená v této části dovolání, že pro posuzovaný nárok žalobce neplatí překážka věci rozsouzené, protože rozhodnutí vydaná v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 90/2014 netvoří překážku věci rozsouzené, a že by měl Nejvyšší soud postupovat podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), přičemž „dospěje-li zákonitě senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu v totožných žalovaných korupčních souvislostech, měl by postoupit věc k rozhodnutí velkému senátu a při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodnit“. Uvedené námitky však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 90/2014 a v nyní projednávané věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 18 C 50/2014 jde o tentýž předmět řízení, daný totožným nárokem a totožnými skutkovými tvrzeními žalobce, a o totožné účastníky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000, uveřejněné pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, uveřejněné pod číslem 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4310/2014). S ohledem na uvedené, tříčlenný senát Nejvyššího soudu na základě podaného dovolání neshledal důvod předložit věc velkému senátu podle § 20 zákona o soudech a soudcích, jak žalobce navrhuje. K tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5406/2016.
Část 2) dovolání obsahuje pouze „prohlášení advokáta žalobce“, že toto dovolání je plněním (citátem) pokynu žalobce, kterým je advokát vázán, a výklad a používání pojmu „oběť korupčního zneužití“ či „organizovaný zločin“ v kontextu dovolání.
V části 3) dovolání žalobce uplatňuje „výhradu vyloučení některých soudců Nejvyššího soudu“ dále vyjmenovaných (jde o 25 soudců občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu). S ohledem na způsob, jakým je tato „výhrada“ formulována, jakož i s ohledem na to, že jediným (byť obtížně) srozumitelným důvodem, pro který žalobce namítá podjatost vyjmenovaných soudců, je jejich postup v jiných řízeních (srov. § 14 odst. 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud považuje vznesenou námitku podjatosti za zjevné zneužití tohoto procesního institutu; proto k této námitce nepřihlížel (§ 2 o. s. ř.) – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2563/2017.
Dále žalobce v části 3) dovolání, která je zároveň nejobsáhlejší částí dovolání, převážně rozvádí svou úvahu, že předchozí postup soudů v řízení byl ovlivněn korupcí a tlakem justiční (konkursní) mafie, která vedla k zneužívání sankce podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř., k „fabulaci překážky litispendence“, k odepření spravedlnosti, k zneužívání výkladu práva Nejvyšším soudem a zneužívání rozhodnutí Ústavního soudu, apod. Tato část neobsahuje jakoukoliv právní argumentaci (či snad právní otázku), a přípustnost dovolání zde tedy rovněž nemůže být shledána. Žalobce dále rozebírá rozsah korupce v příslušných soudních institucích či jiných státních orgánech a bez jakýchkoliv souvislostí se věnuje problematice vyloučení některých soudců Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Žalobce v této části velmi obsáhle uvádí také tvrzení týkající se jiných sporů, účastníků a věcí, které nejsou pro tuto věc významné. Následně vysvětluje – opět mimo kontext – „neomarxistický výklad vlastnických práv“.
Žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, od jehož řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely o. s. ř. (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobce pro jednotlivé dovolací důvody za splněný. Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že závěr o vadnosti předkládaných dovolání žalobce není v rozhodovací praxi dovolacího soudu nový, neboť i předchozí dovolání žalobce (zastupovaného týmž advokátem) podaná v jiných věcech a koncipovaná obdobným způsobem byla pro vady odmítnuta (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 293/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 3236/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4500/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1756/2017).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), a v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 1. 2019
JUDr. Pavel Simon předseda senátu