Plný text
30 Cdo 827/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně Ing. M. V., zastoupené JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] o zaplacení 258 698 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 97/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2014, č. j. 11 Co 319/2014-61, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 2. dubna 2014, č. j. 22 C 97/2013-44, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 258.698 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Uvedené částky se žalobkyně po žalované domáhala jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 30/2004. Žalovaná částka se skládá z jistiny 210.000 Kč představující náhradu mzdy a z částek 5.50 Kč a 43.248 Kč představujících náklady řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobkyně na náhradu škody ve výši 258.698 Kč s příslušenstvím, skládající se z jistiny ve výši 210 000 Kč jako náhrady mzdy, z částky ve výši 5.450 Kč a 43.248 Kč jako nákladů řízení. Dovolání v rozsahu částek představující náklady řízení není přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř., neboť ohledně nich nebylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích přesahujících svou výší částku 50.000 Kč.
Žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro otázku „je nesporné, že mezi nečinností Obvodního soudu pro Prahu 1 v právní věci 23 C 30/2004 o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a tím, že Okresním soudem Praha-východ nemohlo být rozhodnuto o náhradě mzdy v částce 210 000 Kč s příslušenstvím je příčinná souvislost“.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva, od jejichž řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli. Dovolání tak v dané části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Na další žalobkyní vymezené otázce (nepřiměřenosti délky řízení) rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže se nepodařilo zpochybnit prvý důvod (příčinnou souvislost), pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod (nepřiměřenost délky řízení) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož žalobkyně podala dovolání proti oběma výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.), a v části není přípustné (§ 237 o. s. ř. a § 238 odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2015
JUDr. Pavel Simon předseda senátu