Plný text
30 Cdo 879/2022-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Navrátilova s. r. o., IČO [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Martinem Wurstem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Vinařského fondu, IČO [IČO], se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Janem Streličkou, advokátem se sídlem [adresa] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 144/2018-116, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, č. j. 13 Co 150/2021-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jana Streličky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se před soudy obou stupňů domáhala po žalované náhrady nemajetkové újmy v celkové výši 544 500 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“), způsobené jí nezákonným rozhodnutím předsedy rady Vinařského fondu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2116/2015, jež bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017, č. j. 30 A 42/2015-110.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 1. 2021, č. j. 20 C 144/2018-116, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 3. 2021, č. j. 20 C 144/2018-131, žalobu zamítl (výrok I), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastnicemi a vedlejším účastníkem na straně žalované (výroky II a III).
Městský soud v Praze (dále též jen „soud odvolací“) rozsudkem ze dne 8. 9. 2021, č. j. 13 Co 150/2021-156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání není přípustné ani v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení (jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím), a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro vyřešení otázky, od kterého okamžiku počíná běh subjektivní promlčecí lhůty ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť tato otázka již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2009, nebo ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012) a odvolací soud se v napadeném rozsudku od tohoto řešení neodchýlil, jestliže uzavřel, že počátek běhu subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůty zakotvené v § 32 odst. 3 OdpŠk je i v případě nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nutno klást k okamžiku nabytí právní moci zrušujícího rozhodnutí. Nejvyšší soud přitom nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
Ve vztahu k nemajetkové újmě, která měla dle tvrzení žalobkyně vzniknout v její sféře před vydáním nezákonného (později zrušeného) rozhodnutí, a rovněž tak v období po jeho zrušení, nezakládá výše uvedená otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti této části uplatněného nároku je založen nikoliv na tom, že v tomto rozsahu byl nárok promlčen, nýbrž na tom, že ke vzniku takto tvrzené újmy nemohlo dojít v příčinné souvislosti se shora identifikovaným nezákonným rozhodnutím, přičemž žalobkyně tento závěr odvolacího soudu v dovolání žádným způsobem nenapadá.
Otázka, zda za příčinu vzniku části žalobkyní tvrzené nemajetkové újmy měl být soudy pokládán vedle nezákonného rozhodnutí též i nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť na řešení takto formulované právní otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S ohledem na v žalobě vylíčená skutková tvrzení, jimiž byl vázán, se totiž zabýval jen vztahem příčinné souvislosti mezi částí tvrzené nemajetkové újmy a označeným nezákonným rozhodnutím jako žalobkyní tvrzenou příčinou újmy.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nepřehlédl letmou zmínku žalobkyně v doplnění žaloby ze dne 15. 7. 2019 o porušení jejího práva na vyřízení věci bez zbytečných průtahů. Tomu odpovídající nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení však nebyl učiněn předmětem řízení postupem podle § 95 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na kvalifikované zastoupení žalobkyně advokátem ji ani nebylo třeba o nutnosti tohoto postupu poučovat (§ 118a odst. 4 o. s. ř.).
Z téhož důvodu nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit ani otázka počátku běhu promlčecí lhůty v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, neboť na vyřešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, vycházel-li z toho, že co do příčiny vzniku žalobkyní tvrzené nemajetkové újmy bylo žalobními tvrzeními identifikováno toliko nezákonné rozhodnutí, nikoliv též nesprávný úřední postup (spočívající v nepřiměřené délce řízení).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani dovolatelkou zpochybňovaný postup soudu prvního stupně při hodnocení důkazů týkajících se nemožnosti vzniku škodlivého následku na straně žalobkyně (vzniku nemajetkové újmy), neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není (oproti rozhodnutí soudu prvního stupně) založen na závěru o tom, že by v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím žalobkyni nevznikla žádná újma, nýbrž toliko na závěru o promlčení takto uplatněného nároku, přičemž odvolací soud v této souvislosti výslovně označil závěry soudu prvního stupně v tomto směru učiněné za nadbytečné (viz bod 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatelka spolu s dovoláním navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že návrh na odklad vykonatelnosti je závislé povahy a dovolání bylo odmítnuto, Nejvyšší soud se důvody návrhu nezabýval (srov. bod 34 nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Nákladové výroky netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 6. 2022
JUDr. Pavel Simon předseda senátu