Plný text
32 Cdo 1279/2018-411
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Ultra Plus Holding Limited, se sídlem R. G. Hodge Plaza, Upper Main Street, Wickham´s Cay 1, Road Town, Tortolo, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 1767038, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované ČSOB Factoring, a.s., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Ing. Janem Vavřinou, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 38 387 065,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 160/2006, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, č. j. 8 Cmo 130/2017-385, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, č. j. 8 Cmo 130/2017-385, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze změnil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2017, č. j. 52 Cm 160/2006-369, tak, že návrh žalované, aby žalobkyně složila jistotu na náklady řízení ve výši 2 000 000 Kč, zamítl.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že prvním úkonem žalované poté, co jí dne 6. 5. 2016 bylo doručeno a dne 25. 5. 2016 nabylo právní moci usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. 5. 2016, č. j. 52 Cm 160/2006-343, jímž bylo rozhodnuto o vstupu nynější žalobkyně do řízení podle § 107a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), byl její návrh ze dne 10. 5. 2017, aby soud uložil žalobkyni složení jistoty na náklady řízení podle § 11 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná podala návrh na složení jistoty opožděně, neboť před podáním návrhu na složení jistoty konala ve věci procesní úkony.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka, odkazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3273/2011, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 34/2010, nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o opožděnosti jejího návrhu na složení jistoty. Činnost, kterou dovolatelka před podáním tohoto návrhu vyvíjela, podle ní nevykazuje pojmové znaky procesního úkonu, neboť spočívala toliko v odeslání e-mailu, jímž vzala na vědomí odročení jednání, a v účasti na mediačním jednání ještě před zahájením vlastního jednání ve věci.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky procesního úkonu ve věci v souvislosti s posouzením včasnosti návrhu žalované na složení jistoty na náklady řízení, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil do ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tedy i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 11 odst. 1 ZMPS cizinci, který má obvyklý pobyt v cizině, a zahraniční právnické osobě, kteří se domáhají rozhodnutí o majetkovém právu, může soud uložit na návrh žalovaného, aby složili jistotu určenou soudem na náklady řízení. Nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude soud proti vůli žalovaného v řízení pokračovat a řízení zastaví. O tom je třeba žalobce poučit.
Účelem právní úpravy jistoty na náklady řízení (cautio judicatum solvi) je zabezpečení vymahatelnosti náhrady nákladů řízení žalovaného v případě jeho úspěchu ve sporu, a to v situaci, kdy žalobce je cizincem a vymožení náhrady nákladů řízení může být pro žalovaného spojeno s nemalými obtížemi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1088/2010, nebo ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 14/2017, či v komentářové literatuře – Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček, L., Svoboda, J.: Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 85).
Podle § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS složení jistoty nelze uložit, jestliže návrh na její složení byl podán teprve, když žalovaný ve věci již jednal nebo vykonal procesní úkon, ačkoliv již věděl, že žalobce není státním občanem České republiky nebo českou právnickou osobou nebo že pozbyl státního občanství České republiky nebo přestal být českou právnickou osobou nebo nemá obvyklý pobyt v České republice.
V usnesení ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3273/2011, Nejvyšší soud vysvětlil, že „procesní úkony obecně jsou jednání subjektů řízení – procesních subjektů (soudu, účastníků řízení, dalších subjektů na řízení zúčastněných), které procesní právo předvídá a upravuje a s nimiž spojuje účinky na vznik, změnu nebo zánik procesněprávního vztahu. Jde o úkony, které mají vliv na zahájení, průběh a skončení řízení.“ V rozhodnutí ze dne 21. 3. 1955, sp. zn. Ncd 393/55, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/1955, bývalý Nejvyšší soud ČSR učinil a odůvodnil závěr týkající se včasnosti námitky místní nepříslušnosti soudu [jenž je použitelný i za stávající právní úpravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 34/2010)], že „odpor proti platebnímu rozkazu není prvním procesním úkonem žalovaného, při kterém by žalovaný musel přednést námitku nepříslušnosti soudu, aby se tak stalo včas, a že prvním procesním úkonem žalovaného v uvedeném smyslu je až jeho první procesní úkon, který mu přísluší v řádném řízení, do kterého byla věc v důsledku jeho odporu převedena.“ K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1455/2006, v němž dovodil, že „prvním procesním úkonem, který účastníku přísluší ve smyslu § 105 odst. 1 o. s. ř., není odpor proti platebnímu rozkazu; byl-li účinkem podaného odporu platební rozkaz zrušen, zůstává žalovanému zachována námitka místní nepříslušnosti nejpozději do okamžiku prvního procesního úkonu, kterým se na soud obrací po zrušení platebního rozkazu.“ V již citovaném usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 34/2010, Nejvyšší soud dále vysvětlil, že „není důvod, proč by se tento názor neměl uplatnit též při výkladu ustanovení § 106 odst. 1 věty první o. s. ř., jež je ve vztahu k mezím procesní aktivity účastníka řízení postaveno na obdobné konstrukci – v obou případech je účastník ve svém právu namítat příslušnou překážku řízení omezen v tom směru, že musí námitku učinit při prvním procesním úkonu. Jestliže citovaná judikatura nepovažuje při posouzení včasnosti námitky nedostatku místní příslušnosti odpor proti platebnímu rozkazu za první úkon, který účastníku přísluší, pak tím spíše nelze odpor považovat za první úkon účastníka ve věci samé.“ Z téhož názoru vychází rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1164/2009, v němž bylo vyloženo, že byť byl tento závěr v citovaných rozhodnutích učiněn v souvislosti s posouzením včasnosti námitky nedostatku místní příslušnosti, má širší dosah.
Ve světle shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze odvolacímu soudu přisvědčit, že e-mail žalované ze dne 22. 8. 2016, v němž vzala na vědomí odročení jednání nařízeného na 23. 8. 2016 a termín jednání nového, a její podání ze dne 2. 1. 2017, kterým reagovala na usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 1. 2017, č. j. 52 Cm 160/2006-353, jímž soud účastnicím nařídil první setkání s mediátorem, jsou procesními úkony ve věci. Zmiňovaná podání žalované náležitosti procesního úkonu ve věci nesplňují, neboť se nejedná o úkony, s nimiž procesní právo spojuje účinky na vznik, změnu nebo zánik procesněprávního vztahu a které mají vliv na zahájení, průběh a skončení řízení.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
Nejvyšší soud rovněž považuje za důležité uvést, že odůvodnění závěru odvolacího soudu o opožděnosti návrhu dovolatelky na složení jistoty je na hranici přezkoumatelnosti. Nejenže odvolací soud nevyložil pojmy „jednání ve věci“ a „vykonání procesního úkonu ve věci“ optikou judikatury Nejvyššího soudu, ale zejména neuvedl, který z úkonů dovolatelky (či zda všechny) před podáním předmětného návrhu považuje za procesní úkon ve věci. Už vůbec pak odvolací soud neposuzoval v odůvodnění jeho rozhodnutí taktéž zmiňovanou účast dovolatelky na prvním setkání s mediátorem ve vztahu k „jednání ve věci“ ve smyslu § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS. Touto otázkou se však Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť odvolací soud ji neřešil a neučinil ohledně ní žádný závěr, který by mohl být v dovolacím řízení přezkoumán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 146/2014).
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu