Plný text
32 Cdo 1362/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně PRADAST, spol. s r.o., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Eugenem Zálišem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované TESIMA, spol. s r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem se sídlem v [adresa] částky 535.575,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 659/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2013, č. j. 4 Cmo 18/2013-336, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2013, č. j. 4 Cmo 18/2013-336, v části výroku pod bodem I., kterou byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. října 2012, č. j. 13 Cm 659/2011-296, ve výroku o nákladech řízení, a ve výroku pod bodem II., jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 8. října 2012, č. j. 13 Cm 659/2011-296, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu o zaplacení částky 535.575,- Kč s příslušenstvím a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 61.224,- Kč (výrok pod bodem I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu části výroku pod bodem I., kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, podala žalovaná dovolání, opírajíc jeho přípustnost o skutečnost, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce rozhodování o nákladech řízení v reakci na derogační nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb. (dále též jen „nález Pl. ÚS 25/12“). Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (jde o rozsudek ze dne 15. května 2013, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 73/2013“), v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupuje podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „advokátní tarif“). Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud nerespektoval ustanovení § 154 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a judikaturu jej vykládající, přičemž zmiňuje rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 812/2007 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, který je veřejnosti dostupný - stejně jako níže citovaná rozhodnutí - na webových stránkách Nejvyššího soudu). Z něj vyplývá, že podle právního stavu účinného ke dni rozhodování je nutno postupovat tehdy, pokud soud svým rozhodnutím konstituuje práva a povinnosti, což typicky činí ve výroku o nákladech řízení, potažmo v rámci přezkumu takového výroku.
Důvodnost dovolání spatřuje dovolatelka v nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu jako správný, a to přesto, že výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně vychází z vyhlášky č. 484/2000 Sb., která již byla v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (2. října 2013) nálezem Pl. ÚS 25/12 zrušena s účinností ke dni 7. května 2013.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žalované přizná náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 126.566,- Kč (tj. za deset úkonů právní služby dle advokátního tarifu), ve zbytku rozsudek odvolacího soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, tedy i proti akcesorickým výrokům, včetně výroků o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho důvodnosti, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o výši náhrady nákladů za řízení před soudem prvního stupně není správné.
Soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení dne 8. října 2012, pokud jde o náhradu za zastoupení žalované advokátem podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění pozdějších předpisů, jež byla zrušena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., s účinností od 7. května 2013. Přezkoumává-li odvolací soud po dni 7. května 2013 správnost rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení za zastoupení advokátem, pak s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13 - k onomu nálezu - uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., a při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni, je namístě postup podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř., tedy o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně za právní zastoupení účastníka advokátem lze rozhodnout jen podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. závěry vyjádřené v R 73/2013, dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 25 Cdo 1258/2014, v rozsudku ze dne 15. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013).
Potvrdil-li odvolací soud jako správný rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, ač v něm vypočtená náhrada nákladů řízení žalované za zastoupení advokátem vycházela z již zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech odvolacího řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení soud rovněž rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. srpna 2014
JUDr. H. G. senátu