Plný text
32 Cdo 1401/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE, se sídlem [PSČ obec], 1 boulevard Haussmann, Francouzská republika, reg. č. 542097902, podnikající v České republice prostřednictvím odštěpného závodu BNP Paribas Finance SA, odštěpný závod, se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Michaelou Fuchsovou, advokátkou, se sídlem [adresa] proti žalované J. R., zastoupené JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem, se sídlem v [adresa] částky 124 722 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 83 C 15/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2016, č. j. 47 Co 174/2016-106, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž nepostačuje pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz). Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, veřejnosti k nahlédnutí na http://www.usoud.cz, či tamtéž dostupné usnesení ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3791/2014).
Nejvyšší soud již v R 4/2014 též vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Těmto zřetelně formulovaným požadavkům dovolatelka nedostála. Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání se omezila na konstatování, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „když vyložil skutkové zjištění nalézacího soudu, že smlouva, jejíž nedílnou součástí jsou všeobecné obchodní podmínky ve formě, rozsahu a podobě, jak byly soudem zjištěny, je určitá a tedy platná“. Příslušná otázka hmotného práva je naznačena v navazující argumentaci, že „všeobecné obchodní podmínky CETELEM ČR a. s. obsahují úpravu řady dalších typů úvěrů, a pokud tedy jsou nedílnou součástí smlouvy, pak musí věřitel připojit ke smlouvě jen takovou část obchodních podmínek, která se týká uzavírané smlouvy“. Judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit, však dovolatelka nikterak neoznačila a ani z ostatního obsahu dovolání není zřejmé, které judikatorní závěry dovolacího soudu měla na mysli.
Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. § 243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 2 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 8. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a předseda senátu