Plný text
32 Cdo 2097/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce K. Z., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Moravskoslezské cukrovary, a.s., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Milošem Císařem, advokátem se sídlem [adresa] o 104 402,30 Kč s příslušenstvím a 505 427 Kč s příslušenstvím a o splnění povinnosti dodat 1 000 t cukru, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12/7/30 Cm 2/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. srpna 2013, č. j. 7 Cmo 139/2013-494, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 689 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Miloše Císaře.
Odůvodnění:
Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2012, č. j. 7 (30) Cm 2/2000-457, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na splnění povinnosti žalované dodat žalobci 1 000 t cukru a o zaplacení 505 427 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatel nedostál, jestliže v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání pouze uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva s tím, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak, aniž by jednoznačně konkretizoval, o jakou otázku jde. Dovolateli je třeba rovněž vytknout, že ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevymezil zákonem stanoveným způsobem (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), odkázal-li na své dřívější podání ze dne 26. listopadu 2013 (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.).
Tím spíše pak nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolání v té části, v níž směřuje proti výrokům o nákladech řízení. Dovolatel ani k této části rozhodnutí odvolacího soudu neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoliv argumentace, natož pak vymezení příslušné právní otázky řešené odvolacím soudem a označení ustálené rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Ani v tomto směru se tudíž nelze přípustností dovolání vůbec zabývat.
Uvedené nedostatky dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř.), dovolateli již uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání a není řádně vymezen dovolací důvod.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. října 2015
JUDr. Miroslav G a l l u s předseda senátu