Plný text
32 Cdo 2151/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Aura Group, a.s., se sídlem [adresa] PSČ 100 00, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Janem Stehlíkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovaným 1) JUDr. T. H., CSc., a 2) Ing. K. Š., oběma zastoupeným JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 39 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 237/2007, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2014, č. j. 14 Cmo 520/2012-508, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalovaní podali dovolání proti usnesení ze dne 27. února 2014, č. j. 14 Cmo 520/2012-508, jímž Vrchní soud v Praze změnil odvoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 81 Cm 237/2007-495, tak, že se žalobkyni neodnímá osvobození od soudních poplatků přiznané usnesením téhož soudu ze dne 28. února 2008, č. j. 81 Cm 237/2007-162.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněn jen ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7 či jeho usnesení ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138).
Dovolací soud zcela přisvědčil námitce protistrany, že s ohledem na znění § 138 o. s. ř. se řízení ohledně přiznání osvobození od soudních poplatků týká jen toho účastníka, který návrh na osvobození uplatnil (srov. shodně právní závěr v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 28/2000). Osvobození od soudních poplatků je toliko vztahem mezi žadatelem a státem, který garantuje přístup k soudu a právní ochranu. V řízení o návrhu účastníka na osvobození od soudního poplatku před obecnými soudy jiní účastníci (správně) nedisponují žádnými procesními prostředky, kterými by jeho výsledek mohli ovlivnit (srov. shodně např. právní závěr v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. května 2011, sp. zn. IV. ÚS 121/11, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 96/2011, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 25. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3508/2013). Z uvedeného vyplývá, že dovolatelům nepřísluší jakkoli brojit proti posouzení výše soudního poplatku za podaný návrh (žalobu), resp. proti tomu, zda žalobkyně má či nemá být osvobozena od soudního poplatku. Rozhodnutí odvolacího soudu se tudíž nedotýká poměrů dovolatelů a dovolání proto není subjektivně přípustné.
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se mohl zabývat jeho důvodností, podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2014
JUDr. Miroslav G a l l u s předseda senátu