Plný text
32 Cdo 3014/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně MIGO, s.r.o., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Tomášem Černým, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované K. S., zastoupené JUDr. Dagmar Friedlovou, advokátkou se sídlem [adresa] o zaplacení 1 148 518 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 270/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2014, č. j. 4 Cmo 151/2013-359, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 761 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Dagmar Friedlové.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2013, č. j. 48 Cm 270/2009-281, ve znění usnesení ze dne 18. března 2013, č. j. 48 Cm 270/2009-291, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 – dále jen “o. s. ř.“ (srov. bod 7. článku II. přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bod 2. článku II. přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) přípustné.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka zakládá přípustnost a důvodnost dovolání na tom, že v otázce posouzení platnosti smlouvy o dílo, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí o žalobním nároku na smluvní pokutu, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011. Dovolatelka však přehlédla, že v souladu s ustanovením § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. dovolací soud v tomto dovolacím řízení mohl podrobit dovolacímu přezkumu jen ty otázky, které v rámci uplatněných dovolacích důvodů vymezila. Otázka platnosti smlouvy v řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Cdo 3622/2011 proto dovolacímu přezkumu v souzené věci nemohla podléhat, a proto ji také dovolací soud v tomto rozhodnutí neřešil. Spatřovala-li tedy dovolatelka přípustnost podaného dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebyla tato tvrzená podmínka přípustnosti dovolání naplněna.
Dovolací soud tak naplnění předpokladů přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. neshledal. Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení § 238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. ledna 2015
JUDr. M. G. senátu