Plný text
32 Cdo 3266/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Ing. A. P., se sídlem , správce konkursní podstaty úpadkyně S.T.G. s. s r.o., se sídlem, proti žalovanému J. Š., bytem , zastoupenému JUDr. I. T., advokátkou, o zaplacení 1.910.782,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 107/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 15 Co 594/2006-347, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 15 Co 594/2006-347, v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek (v pořadí třetí) Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově ze dne 29. března 2006, č.j. 19 C 107/97-323, v té části jeho vyhovujícího výroku ve věci samé, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 1.910.782,- Kč s 14,5 % úrokem z prodlení od 15. dubna 1995 do zaplacení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl v rozsahu částky 1.910.782,- Kč s 14,5 % úrokem z prodlení p. a. od 15. dubna 1995 do zaplacení všemi třemi rozsudky – ze dne 11. června 1999, č.j. 19 C 107/97-53, dále ze dne 27. března 2003, č.j. 19 C 107/97-171, a konečně ze dne 29. března 2006, č.j. 19 C 107/97-323, stejně – žalobě vyhověl), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Je-li dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), pak při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání napadl, resp. jejichž nesprávné řešení v dovolání zpochybnil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Otázka tvrzeného zápočtu pohledávek, na níž dovolatel stavěl svou obranu v rámci uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nemá v předmětné věci zásadní právní význam, neboť závěr odvolacího soudu o neplatnosti úkonu žalovaného ze dne 23. října 1997 směřujícího k započtení jeho pohledávek proti žalobní pohledávce žalobce je v souladu s hmotným právem (srov. § 37 odst. 1 občanského zákoníku – dále též jen „obč. zák.“) i konstantní soudní judikaturou, podle níž úkon započtení (§ 580 obč. zák.), kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část započítávaných pohledávek započtením zanikla a která nikoli, je podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatný pro neurčitost (viz právní závěr v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod číslem 20).
I když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí může spočívat též v řešení procesní otázky, vymezené dovolatelem prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., i v tomto případě platí, že musí jít o otázku, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí založil a jejíž řešení bylo pro rozhodnutí ve věci určující. Tak tomu však v posuzované věci nebylo, neboť v rámci námitky, kterou dovolatel trval na pochybení soudu prvního stupně při jeho předvolání k jednání, žádnou takovou otázku nevymezuje a ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. lze přihlížet k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen v případě přípustného dovolání, což případ podaného dovolání není.
Za situace, kdy dovolací soud z pohledu uplatněných námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto, žalobci však v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. prosince 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu