Plný text
32 Cdo 4122/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně PROKOS spol. s r.o., se sídlem [adresa] PSČ 500 08, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Jiřím Kolaříkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému J. Š., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupenému JUDr. Václavem Náměstkem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 354 222,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 92/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2013, č. j. 1 Cmo 235/2013-327, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. května 2013, č. j. 34 Cm 92/2009-314, jímž bylo přiznáno znalečné ve výši 30 357,50 Kč znalci Ing. A. V., CSc., za vypracovaný znalecký posudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 – dále jen “o. s. ř.“ (srov. bod 7. článku II. přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bod 2. článku II. přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani poučení odvolacího soudu, že proti jeho rozhodnutí lze – při splnění podmínek uvedených v ustanovení § 236 až 239 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 – podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy – bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2015
JUDr. M. G. senátu