Plný text
32 Cdo 4380/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému V. L., o zaplacení částky 15 655,89 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 362/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2015, č. j. 47 Co 125/2014-114, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 17. 1. 2014, č. j. 44 C 362/2013-74, kterým Okresní soud ve Zlíně zamítl žalobu o zaplacení částky 15 655,89 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které nebylo v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeno“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť ač zastoupena advokátem, přes správné poučení odvolacím soudem ve své argumentaci pouze polemizuje se závěrem odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), podle něhož neunesla břemeno tvrzení a v důsledku toho i břemeno důkazní ohledně rozsahu čerpání úvěru žalovaným, aniž by však formulovala jakoukoli otázku hmotného či procesního práva. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci soudy nižších stupňů však nemůže založit přípustnost dovolání.
Namítá-li dovolatelka, že soud prvního stupně nepostupoval správně, když ji neupozornil na možnost neunesení důkazního břemene, není tato námitka případné vady řízení relevantní, protože podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 3. 2016
JUDr. Hana Gajdzioková