Plný text
32 Cdo 944/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], jejímž jménem jedná Úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany, se sídlem v [adresa] proti žalované RIGAMI s.r.o., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], o 538 260 Kč s příslušenstvím, zastoupené JUDr. Evou Šubrtovou, advokátkou se sídlem v [adresa] sp. zn. 37 Cm 12/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2009, č. j. 4 Cmo 231/2009-151, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu prvního bodu jeho výroku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek ze dne 4. března 2009, č. j. 37 Cm 12/2007-114, kterým Krajský soud v Ostravě uložil žalované zaplatit žalobkyni 538 260 Kč s příslušenstvím, nahradit jí náklady řízení a zaplatit České republice soudní poplatek, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny [soud prvního stupně sice rozhodl jinak než v předchozím (prvním) zamítavém rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. června 2006, č. j. 18 C 240/2005-75, učinil však tak, aniž byl zavázán právním názorem odvolacího Krajského soudu v Ostravě, který usnesením ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 15 Co 651/2006-95, zrušil rozsudek Okresního soudu v Šumperku z důvodu jeho věcné nepříslušnosti a věc postoupil Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému]. Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v rozsahu prvního bodu výroku) lze dovodit, že jím dovolatelka brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu té části prvního bodu jeho výroku, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v řešení otázky přiměřenosti výše smluvní pokuty, neboť ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. nejde o otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, resp. která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatelky, že otázku přiměřenosti výše smluvní pokuty posoudil odvolací soud v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud správně zdůraznil, že přiměřenost výše smluvní pokuty lze hodnotit pouze ve vztahu k podmínkám, jež tu byly v době jejího sjednání (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž skutečnost, zda v důsledku porušení zajištěné povinnosti nastaly nebo nenastaly u žalobkyně škodlivé následky, je sama o sobě pro posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty bez významu. Odvolací soud se dále zabýval zajišťovací, sankční a kompenzační funkcí smluvní pokuty, jakož i konkrétními okolnostmi provázejícími sjednání smluvní pokuty, z nichž podtrhl, že předmětná výše smluvní pokuty (15 % z celkové kupní ceny) byla jednou z podmínek veřejné obchodní soutěže. V tomto postupu odvolacího soudu neshledal Nejvyšší soud ani odklon od konstantní soudní judikatury, ani nesprávnost výkladu ustanovení § 301 obchodního zákoníku.
Za situace, kdy dovolací soud nedovodil z pohledu uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiné okolnosti, která by činila napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu