Plný text
33 Cdo 1079/2018-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobce P. H., zastoupeného JUDr. Lukášem Hajžinem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému městu Dubá, se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem [adresa] o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 11 C 53/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 29. 6. 2017, č. j. 35 Co 56/2017-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalobce (dále také „dovolatel“) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§ 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II. bod. 2. zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“]; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Argument dovolatele, že „otázka právního posouzení nároku žalobce na vrácení daru má být dovolacím soudem posouzena odlišně od právního posouzení soudu odvolacího“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak“ (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, která jsou dostupná veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu). Z dovolání není zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
Dovolatel požadavku § 241a odst. 2 o. s. ř. tak nedostál. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. března 2018
JUDr. Václav Duda předseda senátu