Plný text
33 Cdo 1189/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. V. B., zastoupeného Mgr. Martinem Hofmanem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému P. O., zastoupenému Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem se sídlem ve Zlíně, U Sokolovny 121, o 500.000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 204 C 8/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 8. října 2014, č. j. 59 Co 42/2014-208, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti shora uvedenému rozsudku, kterým Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. října 2013, č. j. 204 C 8/2011-97, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 500.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a 50.000,- Kč z titulu smluvní pokuty, změnil jej tak, že žalobu „ve zbývající části výroku I., kterou se žalobce domáhal vyššího úroku z prodlení z částky 500.000,- Kč od 1. 1. 2009 do zaplacení,“ zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vymezuje dovolatel obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (rozložení důkazního břemene v situaci, kdy popřel správnost a pravdivost listiny), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; v dovolání sice cituje z rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 16. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, ze dne 19. března 2009, sp. zn. 33 Cdo 2077/2007, a ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 472/2007, obecné závěry o rozsahu břemene tvrzení a unesení důkazního břemene ve sporu ze smlouvy o půjčce, dále o tom, kdo nese důkazní povinnost a břemeno důkazní při popření pravosti, resp. správnosti soukromé listiny, avšak pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) není založeno na závěru, že dovolatel neunesl své důkazní břemeno, nýbrž na tom, že byla prokázána skutková verze žalobce, přičemž přes popření pravosti písemného vyhotovení smlouvy o půjčce, hodnocením všech důkazů v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. dospěl odvolací soud k závěru, že účastníci řízení uzavřeli smlouvu o půjčce, tedy, že dovolatel je ve věci pasivně legitimován (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. 33 Cdo1410/2007, a ze dne 31. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 4290/2007). Jinak řečeno, spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s otázkou rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o zaplacení peněžní částky, nejde o otázku procesního práva, na níž byl rozsudek odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen.
Pro úplnost nutno uvést, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Václav Duda předseda senátu