Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Jaroslava Chochole, podnikatele se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 936/21, identifikační číslo 16913582, zastoupeného Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, proti žalované SALTAGRO a. s., se sídlem v Českém Těšíně, Hlavní třída 87/2, identifikační číslo 28635841, zastoupené Mgr. Danielem Siwym, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Hlavní třída 87/2, o zaplacení 343 825,90 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o zaplacení 216 947,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 17 C 66/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2024, č. j. 15 Co 154/2024-253, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 346,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Hany Kuncové, advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení 343 825,90 Kč s úrokem z prodlení s odůvodněním, že tato částka představuje dluh z kupní ceny za několik dodávek pšeničných otrub ze dne 17. 8. 2018, ze dne 27. 8. 2018, ze dne 30. 8. 2008, ze dne 5. 9. 2018 a ze dne 14. 9. 2018; vzájemnou žalobou žalovaná naopak po žalobci požadovala náhradu škody, která jí vznikla z důvodu nedodaného zboží.
Okresní soud v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 2. 2024, č. j. 17 C 66/2019-211, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 269 913,10 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), v části, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 73 912,80 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II), stejně jako v rozsahu vzájemného návrhu žalované o zaplacení částky 216 947,90 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nebylo sporu o tom, že žalobce dodal žalované zboží specifikované v žalobě a jeho cenu vyúčtoval předloženými fakturami; žalovaná za dodané zboží nezaplatila. Smlouva podepsaná žalovanou byla žalobci doručena až v říjnu roku 2018. Při existenci platné smlouvy byl přitom žalobce oprávněn požadovat pouze smluvně sjednanou částku 1 900 Kč za 1 tunu dodaného zboží, a proto soud prvního stupně přiznal žalobci právo na zaplacení kupní ceny ve výši 1 900 Kč za 1 tunu zboží. Nároky na náhradu škody neakceptoval.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 12. 2024, č. j. 15 Co 154/2024-253, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III, ve výroku II jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 73 912,80 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, jakož i ve výroku IV ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu účastníci řízení kupní smlouvu neuzavřeli. Přihlédl k tomu, že žalovaná, i když si byla vědoma zvýšení ceny, opětovně objednala telefonicky u žalobce další dodávky otrub a dvakrát přistavila vozidlo do jeho skladu. Dovodil, že tím akceptovala žalobcem zvýšenou cenu za dodávané otruby. S ohledem na tyto skutečnosti tak soud dovodil, že žalobci vznikl nárok na zaplacení dodaných otrub tak, jak se domáhal v žalobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudky ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3382/2020, a ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1584/2020, jakož i usneseními ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3175/2023, a ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1165/2022, při řešení otázek:
1) zda je návrh kupní smlouvy ve formátu „word“ doručený prostřednictvím e-mailu návrhem na její uzavření přesto, že kupní smlouva na movitou věc nevyžaduje písemnou formu, nebo se stane nabídkou až okamžikem, kdy jedna strana takový text smlouvy vytiskne, podepíše a doručí druhé straně,
2) za jakých podmínek může být kupní smlouva na movitou věc mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, uzavřena okamžikem jejího podpisu oběma (současně nepřítomnými) stranami, tj. aniž by oběma stranami podepsaná smlouva byla doručena zpět oferentovi,
3) zda může být kupní smlouva, jejíž návrh je učiněn v písemné formě, uzavřena faktickou akceptací, začne-li oferent jako prodávající dodávat zboží, které kupující odebírá a platí za ně kupní cenu, v situaci, kdy takto obě strany postupovaly již v minulosti.
Žalobce navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Na řešení dovoláním předestřené otázce ad 1) rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; pro rozhodnutí ve věci nebylo určující, jakým způsobem byl návrh smlouvy žalobci doručen. Platí, že otázka hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Řešení dovolacích otázek ad 2) a 3) je založeno na tvrzení, že mezi stranami sporu byla kontraktace upravena jejich zavedenou praxí, při které bylo lhostejné, zda měl žalobce k dispozici smlouvu podepsanou žalovanou; podle návrhu smlouvy začal žalobce fakticky bezodkladně jednat, tzn. dodávat dohodnutý rozsah zboží, přičemž žalovaná jej odebírala a platila za ně sjednanou cenu. Okamžik faktického doručení žalobcem podepsané kupní smlouvy žalované, natož i následný podpis kupní smlouvy zástupcem žalované, je irelevantní, protože k uzavření kupní smlouvy došlo způsobem předvídaným v ustanovení § 1744 o. z. Předmětná kupní smlouva nebyla první smlouvou, kterou účastníci řízení uzavřeli, přičemž při kontraktaci postupovali vždy obdobně, tj. návrh smlouvy zaslal žalobci pan Z., žalobce návrh smlouvy podepsal a poslal ho zpět žalované. Aniž žalobce čekal na „návrat“ smlouvy podepsané i zástupcem žalované, zahájil podle předem dohodnutého textu smlouvy dodávat zboží, za které obdržel dohodnutou cenu.
V rozsudku ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 39/2013, velký senát Nejvyššího soudu upřesnil, že za nezbytnou podmínku vzniku smlouvy mezi nepřítomnými osobami nelze považovat skutečnost, že oblátem akceptovaný návrh došel zpět oferentovi, jestliže bylo mezi stranami ujednáno, že akceptace návrhu smlouvy nabývá účinnosti k jinému okamžiku. Takovéto ujednání neodporuje účelu § 43c odst. 1 a 2 a § 45 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Opačný závěr, podle něhož je vznik smlouvy mezi nepřítomnými účastníky možný jen k okamžiku, kdy akceptovaný návrh dojde oferentovi, by vedl k absurdnímu závěru, podle něhož je oferent chráněn kogentností ustanovení § 43c odst. 2 ve spojení s § 45 odst. 1 obč. zák. i proti své výslovně vyjádřené odlišné vůli, což by byl závěr ryze formalistický, bezdůvodně zasahující do autonomie vůle dotčených účastníků a odporující zásadě potius valeat actus quam pereat. V této souvislosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1584/2020, nad rámec uvedené argumentace poukázal na § 1744 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle něhož „s přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena, nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo přijme-li plnění. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu včas. Vznik smlouvy podle tohoto ustanovení také vyžaduje přijetí nabídky a účinnost tohoto přijetí, účinnost přijetí však spojuje již s projevem vůle obláta, aniž by bylo vyžadováno jeho dojití.“
V projednávané věci soudy zjistily, že mezi účastníky řízení byla zavedená praxe, podle které žalovaná žalobci doručila podepsanou smlouvu ve lhůtě do jednoho až dvou měsíců. Plnil-li jí žalobce bez podepsané kupní smlouvy, bylo to podle odvolacího soudu na základě jednotlivých kupních smluv uzavřených na základě telefonických objednávek. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka staví v dovolání předestřené otázky na vlastní skutkové verzi, neboť prosazuje skutkový závěr, že mezi stranami bylo zavedenou praxí uzavírání smluv faktickou akceptací bez nutnosti podpisu smlouvy žalovanou. Tato tvrzení však nemají oporu v provedeném dokazování a uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu. Za takto zjištěného skutkového stavu se odvolací soud ani nemohl odchýlit od dovolatelkou citované judikatury Nejvyššího soudu.
Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 10. 2025
JUDr. Václav Duda
předseda senátu