Plný text
33 Cdo 1230/2025-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Mgr. Bc. D. V., se sídlem [adresa] insolvenčního správce dlužnice ZEVES 5 s. r. o. (dříve Saša – Sun s.r.o.), se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], za účasti ČEZ Prodej, a.s., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem, se sídlem [adresa] a vedlejší účasti OTE, a.s., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem [adresa] o žalobě dle části páté občanského soudního řádu, o nahrazení rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 20. 4. 2021, č. j. 03201-25/2019 ERU, a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 4. 5. 2020, č. j. 03201-18/2019-ERU, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 307/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 15 Co 193/2024-289, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 55 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Jana Kořána, advokáta.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 67 216 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Zdeňka Labského, advokáta.
Odůvodnění:
Dlužnice se jako žalobkyně ve sporném řízení podle § 141 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád (dále jen „s. ř.“), domáhala po ČEZ Prodej, a.s., úhrady výkupních cen ve výši dle příslušných cenových rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 3/2017 (od června do prosince 2018) a č. 3/2018 (od ledna do února 2019) platných pro výrobny s instalovaným výkonem nad 100 KW uvedené do provozu od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 (tedy výkupních cen pro rok 2011) za elektřinu dodávanou na základě Smlouvy o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů z 28. 12. 2012 (dále též jen „Smlouva o výkupu elektřiny“) z výrobny FVE Saša – sun s.r.o., na adrese [adresa] (dále také „Výrobna elektřiny“ nebo „FVE Saša-Sun“), kterou provozovala; úhradu požadovala za období od 1. 6. 2018 do 28. 2. 2019 ve výši 26 922 601,44 Kč s příslušenstvím. Protože jejímu nároku nebylo ve správním řízení vyhověno, domáhala se u soudu nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) ze dne 4. 5. 2020, č. j. 03201-18/2019-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady ERÚ z 20. 4. 2021, č. j. 03201-25/2019-ERU, tak, že účastnici ČEZ Prodej bude uloženo zaplatit jí 26 922 601,44 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % p. a. z této částky od 9. 3. 2019 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení.
Stěžejní pro právní posouzení nároku dlužnice ZEVES 5 s. r. o. (dříve Saša – Sun s.r.o.) byla otázka existence její platné licence na výrobu elektřiny a potažmo i to, zda je nutnou podmínkou pro účely uvedení do provozu ve smyslu Cenového rozhodnutí ERU č. 4/2009, aby Výrobna elektřiny byla ke dni udělení licence a provedení prvního paralelního připojení plně stavebně a technologicky dokončena.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2026 č.j. 15 Co 193/2024–289, potvrdil rozsudek ze dne 16. 11. 2023, č. j. 43 C 307/2021-204, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně ZEVES 5 s.r.o. (dříve Saša-Sun s.r.o.) domáhala nahrazení rozhodnutí ERÚ ze dne 4. 5. 2020, č. j. 03201-18/2019-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady ERÚ z 20. 4. 2021, č. j. 03201-25/2019 - ERU tak, že účastnice ČEZ Prodej, a. s. bude zavázána zaplatit žalobkyni ZEVES 5 s.r.o. (dříve Saša-Sun s.r.o.) 26 922 601,44 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % p. a. z této částky od 9. 3. 2019 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a účastnicí ČEZ Prodej, a. s. a mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí OTE a.s. (IČO [IČO]). Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 5. 12. 2010 byla vyhotovena Zpráva o revizi elektrické instalace (Ev. č. — REA 158/2010) na výrobně FVE S. S. (dále jen „Zpráva o revizi 158/2010“). Při následném místním ohledání Výrobny elektřiny provedeném ERÚ dne 20. 12. 2010 však bylo zjištěno, že není dokončena (a nesplňuje tak podmínky pro udělení licence). Dne 22. 12. 2010 byl provozovatelem distribuční soustavy – společností ACTHERM spol. s r. o. (dále jen ACTHERM“) vystaven „Protokol o schválení Výrobny elektřiny do provozu“ (dále jen „Protokol o PPP“), který je jedním ze dvou předpokladů nutných pro přiznání nároku na výkupní ceny (druhým předpokladem je udělení licence); protokol byl vystaven před úplným dokončením FVE S. S., na základě nepravdivé revizní zprávy z 5. 12. 2010. Dne 23. 12. 2010 J. H. emailem zaslaným K. H., K. Š. a M. Š. přeposlal Zprávu o revizi 158/2010 a vydal pokyn, že musí být opraveno datum na revizních zprávách.
Výrobna elektřiny nebyla dokončena ani k 26. 12. 2010, protože ještě 4. 1. 2011 pracovalo 86 elektrikářů na předělání zapojení, uzemnění bylo dokončeno teprve 14. 2. 2011 a předávací protokol byl vyhotoven 25. 2. 2011. Dne 29. 12. 2010 přepsal K. Š. datum vyhotovení na Zprávě o revizi 158/2010 z data 5. 12. 2010 na datum 27. 12. 2010, jakož i datum provedení revize. Zpráva o revizi 158/2010 byla soudy shledána jako falzum, neboť do 31. 12. 2010 byly do sítě dodány mizivé dodávky elektřiny v porovnání s nominálním výkonem elektrárny; rovněž protokol o PPP označily soudy za nepravdivý.
Rozhodnutím ERÚ ze dne 31. 12. 2010, č. j. 13917-23/2010-ERU, byla udělena licence na výrobu elektřiny č. 111018049 pro FVE S. S.. Ve správním řízení vedeném pod sp. zn. SLS-07196/2014-ERU byl vysloven závěr, že Výrobna elektřiny FVE S. S. do provozu v roce 2010 uvedena nebyla. K totožnému závěru dospěl i Obvodní soud pro Prahu 8 v řízení vedeném pod sp. zn. 25 C 141/2016 a Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 29 Co 71/2019; rozsudky těchto soudů potvrdily závěr rozhodnutí vydaného ve správním řízení, že Výrobna elektřiny FVE S. S. do provozu v roce 2010 uvedena nebyla.
Dne 28. 12. 2012 uzavřela žalobkyně ZEVES 5 s.r.o. (dříve Saša-Sun s.r.o.) s účastnicí ČEZ Prodej a. s. na základě dokladů předložených společností ACTHERM deklarujících, že k uvedení FVE S. S. do provozu došlo do konce roku 2010, „Smlouvu o výkupu elektřiny 12 POZE PV 300004602“, na jejímž základě se výrobce (tj. žalobkyně) zavázal dodávat vykupujícímu elektřinu v množství a s časovým průběhem odpovídajícím aktuální dodávce elektřiny vyrobené ve Výrobně elektřiny FVE S. S., která požívá práva na podporu podle zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o POZE“), a která je dodána do elektrizační soustavy České republiky, a vykupující ČEZ Prodej se zavázal elektřinu v tomto množství a časovém průběhu odebírat a platit cenu za odebranou elektřinu. ČEZ Prodej neměl v tu dobu možnost relevantní údaje přezkoumávat, a proto (na základě uzavřené smlouvy) žalobkyni proplácel výkupní ceny platné pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010. ČEZ Prodej na základě prověření částek obdržených od OTE, a.s. v roce 2014 zjistil, že mu OTE proplácí pouze rozdíl mezi výkupní cenou 2010 a hodinovou sazbou. Vyšlo najevo, že OTE obdržel od ACTHERM nepravdivou informaci, že žalobkyně byla uvedena do provozu v roce 2011. Následně ČEZ Prodej podal návrh k ERÚ, jímž se domáhal po OTE úhrady rozdílu mezi výkupní cenou 2010 uhrazenou žalobkyni a výkupní cenou 2011 proplacenou společností OTE, který vznikl tím, že OTE registrovala ve svém systému Výrobnu elektřiny žalobkyně FVE S. S., coby uvedenou do provozu v roce 2011.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 5. 2016, č. j. 62 A 78/2014-535, zrušil licenci ze dne 17. 1. 2014, č. j. 13917-36/2010-ERU; z rozhodnutí se podává, že nemohlo dojít k „obživnutí“ původního rozhodnutí o udělení licence ze dne 31. 12. 2010, když usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2038/2017, byla odložena vykonatelnost rozsudku vydaného správním soudem (sp. zn. 62 A 78/2014). Žalobkyně nemůže provozovat výrobnu na základě licence z roku 2010, neboť přiznání odkladného účinku by postrádalo smysl.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, č. j. 46 T 7/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, č. j. 5 To 56/2016 (potažmo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn 3 Tdo 990/2018), byl A. Z. jako tehdejší jednatel žalobkyně uznán vinným přípravou zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 20 odst. 1 odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „t. z.“). Jednání Alexandra Zemka spočívalo v tom, že v blíže neurčené době, na neurčeném místě, před jeho doručením na ERÚ, podepsal nepravdivý předávací protokol s datem 29. 11. 2010 mezi žalobkyní jako objednatelem a Železárnami Veselí a.s. jako zhotovitelem, podle něhož bylo předmětem předání kompletně dokončené dílo FVE S. S., které bylo převzato bez výhrad; obě strany však věděly, že elektrárna není dokončena (je ve výstavbě). Dne 9. 12. 2010 byl tento protokol doručen ERÚ do správního spisu jako jeden z podkladů pro udělení licence.
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud uzavřel, že na vznik nároku žalobkyně nemá vliv to, že byla uzavřena smlouva mezi ní a ČEZ Prodej, a.s. Vznik nároku je vázán na existenci práva na podporu podle zákona o POZE. Rozsah a výši podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů stanoví ERÚ podle zákona o POZE a bod 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009, kde byly podmínky uvedení Výrobny elektřiny do provozu pro účely vzniku nároku na podporu v roce 2010 definovány u nově zřizované výrobny tak, že dnem uvedení do provozu se rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy, při uplatnění podpory formou výkupních cen, nebo kdy poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů (viz. stanovisko ERÚ ze dne 27. 10. 2010). Uvedené je možno vyložit jen tak, že platí ten pozdější časový okamžik 1) získání účinné licence a 2) datum PPP výrobny k distribuční soustavě, které se dokládá Protokolem o splnění technických podmínek pro uvedení výrobny do provozu s distribuční soustavou. Podmínky musí být splněny fakticky, nikoli pouze formálně.
V soudních řízeních bylo splnění podmínek důvodně zpochybněno, když podklady, které vytvářely dojem nároku žalobkyně na podporu (údaj, že její licence na výrobu elektřiny nabyla právní moci 31. 12. 2010 a protokol o PPP byl vystaven provozovatelem distribuční soustavy, tj. společností ACTHERM dne 22. 12. 2010), byly nepravdivé. Ke stejným závěrům dospěly soudy v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2013 a u Vrchního soudu v Olomoucí pod sp. zn. 5 To 56/2016, v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 141/2016 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 29 Co 71/2019, i soudy ve správním soudnictví (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2016, č. j. 62 A 78/2014-535, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2017, č. j. 9 As 145/2016-450, a usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 2038/17). Ve všech těchto pravomocně skončených řízeních soudy dospěly shodně k závěru, že FVE S. S. nebyla v roce 2010 uvedena do provozu ve smyslu cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009, neboť nebyla ke konci roku 2010 stavebně dokončena. Podmínka kompletního dokončení Výrobny elektřiny a následného ověření její bezpečnosti a provozuschopnosti se přitom vztahuje nejen na udělení licence, ale i na realizaci PPP. Původní licence z roku 2010 byla žalobkyni v roce 2014 pravomocně zrušena s účinky ex tunc a byla jí udělena až rozhodnutím ERU ze dne 11. 6. 2021, č.j. 13917-134/2010 ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady ERÚ ze dne 8. 2. 2022, č. j. 13917-153/2010-ERU. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že den vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti a termín možného zahájení licencované činnosti nastal až ode dne právní moci těchto rozhodnutí; do té doby žalobkyně platnou licencí na výrobu elektřiny nedisponovala. Námitku žalobkyně, že nikde není zakotven požadavek na celkovou stavební dokončenost výrobny, shledal lichou. Otázka stavební dokončenosti výroby je právními předpisy (viz energetický zákon, výkladové stanovisko ERÚ č. 1/2018, licenční vyhláška), tak judikaturou (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 30/2015, sp. zn. 2 As 313/2015, sp. zn. 3 As 54/2021) vyžadována.
Odvolací soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobkyně předčasným užíváním zařízení či zkušebním provozem ve smyslu § 9 licenční vyhlášky, když i tyto instituty musí být aplikovány na zařízení (Výrobnu elektřiny) jako celek, tedy zařízení dokončené, pro které bylo zahájeno licenční řízení. Stavba musí být nejdříve dokončena a až následně může být povoleno její užívání. Stejně tak nepřisvědčil ani názoru žalobkyně, že v důsledku rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 78/2014–535, kterým bylo zrušeno rozhodnutí ERÚ ze dne 17. 1. 2014, došlo k „obživnutí“ původní licence ze dne 31. 12. 2010. Rozhodnutím ERÚ z 14. 10. 2013 došlo k obnově řízení o žádosti účastníka ze dne 16. 11. 2010, a následně v tomto obnoveném řízení o udělení licence vydal správní orgán 17. 1. 2014 rozhodnutí o zrušení původního rozhodnutí o udělení licence (z 31. 12. 2010) a to s účinky ex tunc (k 31. 12. 2010). V rozhodnutí ze dne 17. 1. 2014 ERÚ zároveň udělil licenci pro totožnou výrobnu elektřiny se zpětnými účinky od 31. 12. 2010. Proti tomuto rozhodnutí byla Nejvyšším státním zástupcem podána žaloba ve veřejném zájmu, na jejímž základě vydal Krajský soud v Brně dne 20. 5. 2016 rozsudek č. j. 62 A 78/2014–535, kterým bylo rozhodnutí ERÚ ze 17. 1. 2014 zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání. Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na charakter institutu obnovy řízení nelze mít za to, že v důsledku uvedeného rozhodnutí byla licence ze dne 31. 12. 2010 obnovena (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. 6 A 30/96). Následná kasační stížnost byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 9 As 145/2016–450, a ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 2038/17, odmítl. Ve věci probíhalo dále obnovené licenční řízení, které vyústilo ve vydání licence až rozhodnutím ERÚ ze dne 11. 6. 2021, č. j. 13917-134/2010-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady ERÚ ze dne 8. 2. 2022, č. j. 13917-153/2010-ERU, s účinky od právní moci rozhodnutí, tedy nikoliv se zpětnými účinky. Odvolací soud proto uzavřel, že teprve k tomuto dni žalobkyně disponuje platnou licencí.
S odkazem na ustanovení § 135 o. s. ř. odvolací soud konstatoval, že jsou závazná rozhodnutí trestních soudů v trestním řízení o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů a kdo ho spáchal. Za závazné proto považoval závěry pravomocného trestního rozsudku, kterým byl A. Z., tehdejší jednatel žalobkyně, uznán vinným přípravou zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 20 odst. 1, odst. 5 písm. a) t. z.
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, ve věci „FVE Mozolov“ žalobkyně klesla – s ohledem na absenci dobré víry v zákonnost vydání licence – do třetí modelové skupiny. Tu představuje nezákonnost způsobená především či výlučně ze strany oprávněného ze správního rozhodnutí. Půjde zejména o situace, v nichž oprávněný orgány veřejné moci úmyslně uvedl v omyl uvedením nepravdivých skutečností, předložením nepravdivých podkladů, případně dosáhl příznivého rozhodnutí jiným protiprávním způsobem (např. jednáním majícím znaky trestného činu). Za takové situace nemůže být dána ani dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Pokud správní soud přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, zpravidla nebude důvodu, proč osobu oprávněnou z tohoto rozhodnutí chránit před dopady jejího protiprávního jednání (ledaže by bylo třeba chránit práva třetích, nezúčastněných osob).
Odvolací soud uzavřel, že v situaci, kdy žalobkyně disponuje platnou licencí až z roku 2022, nemá nárok na úhradu výkupních cen pro rok 2011 za dodávky elektřiny za období od 1. 6. 2018 do 28. 2. 2019.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně“. Text dovolání rozčlenila do čtyř bodů. V bodech 1. a 2. odvolacímu soudu vytýká, že náležitě neodůvodnil své rozhodnutí a nerespektoval tak rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, ze dne 20. 4. 2016 sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016. Dále namítá, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces přiznaného Listinnou základních práv a svobod, když odvolací soud - aniž svůj postup řádně odůvodnil - neprovedl jí navržené důkazy, jimiž chtěla prokazovat technickou dokončenost FVE S. S. (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23, ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 779/06, ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99, ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07.) V bodě 3. dovolání dovolatelka předkládá k dovolacímu přezkumu - coby dosud dovolacím soudem neřešenou - otázku, „zda lze bez dalšího dokazování zařadit případ žalobkyně do tzv. třetí modelové skupiny ve smyslu kategorizace Ústavního soudu provedené v nálezu Mozolov pouze na základě soudy předestřených trestních rozsudků, když současně bylo ignorováno zásadní pochybení na straně ERÚ, kterých se dopustil v souvislosti s licenčním řízením, když vydal licenci na základě vlastního ohledání FVE, které bylo provedeno pracovníky bez patřičného oprávnění a když oprávněná úřední osoba – I. F. byla sama pravomocně odsouzena za přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti v souvislosti s udělením licence.“ V bodě 4. dovolání dovolatelka viní odvolací soud z toho, že svůj závěr o nedokončenosti Výrobny založil na trestních rozsudcích odsuzujících jednatele žalobkyně pro přípravu zvlášť závažného zločinu podvodu a neprovedl k dokončenosti Výrobny další jí navrhované důkazy, čímž zatížil rozhodnutí podstatnou vadou.
Účastnice ČEZ Prodej a.s. se k dovolání vyjádřila a navrhla jeho zamítnutí pro nedůvodnost. Zdůraznila, že oprávnění k podnikání v oblasti výroby elektřiny na základě licence vzniklo žalobkyni v obnoveném řízení až na základě rozhodnutí ERÚ ze dne 23. 7. 2021, č. j. 13917-137/2010-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady ERÚ ze dne 8. 2. 2022 č. j. 13917-153/2010-ERÚ, jímž byla v obnoveném řízení žalobkyni udělena licence č. 111018048 na výrobu elektřiny. Protože den vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti a termín možného zahájení licencované činnosti nastaly právní mocí tohoto rozhodnutí dne 9. 2. 2022, nemohla žalobkyně splnit podmínku platné a účinné licence k 31. 12. 2010. Již tento závěr umožňuje uzavřít, že nárok žalobkyni nemohl vzniknout a bylo by nadbytečné provádět důkazy k prokázání dokončenosti Výrobny elektřiny ke konci roku 2010. Snahu žalobkyně označit za hlavního viníka vzniklé situace pracovníky ERÚ, kteří podle ní nebyli odborně způsobilí k provedení kontroly Výrobny elektřiny, považuje za absurdní. Za situace, kdy je prokázáno, že k 31. 12. 2010 byla licence získána na základě předložení nepravdivých podkladů jednatelem žalobkyně, leží odpovědnost za nezákonnost licence primárně na žalobkyni. Závěry, že licence pro žalobkyni a potažmo nárok na výkupní ceny 2010 byly získány podvodným jednáním spočívajícím v předložení nepravdivého předávacího protokolu a nepravdivé revizní zprávy ERÚ, se podávají přímo z výroku trestního rozsudku. Žádný z důkazů, které žalobkyně navrhla, nemohl zvrátit závěr, že ji nárok na výkupní ceny 2010 nevznikl. Konstatování, že žalobkyni vznikl nárok na výkupní ceny 2010 by zcela popíralo trestní rozsudek, který spatřuje ve vyplacení výkupní ceny 2010 žalobkyni vznik majetkové újmy, která je znakem trestného činu podvodu.
Vedlejší účastnice se k dovolání vyjádřila a navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost nebo zamítnutí pro nedůvodnost. Připomíná, že žalobkyně, která přípustnost dovolání dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, žádnou takovou otázku v dovolání neformuluje.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2026, č.j. 33 Cdo 1230/2025-356, které nabylo právní moci dne 10. 7. 2026, bylo řízení přerušeno.
V řízení se pokračuje dnem 13. 7. 2026 na návrh Mgr. Bc. D. V., insolvenčního správce společnosti ZEVES 5 s. r. o. (dříve Saša – Sun s.r.o.), se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO]; uvedeným dnem vstoupil insolvenční správce ve smyslu § 264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“) do řízení na místo žalobkyně ZEVES 5 s. r. o. (dříve Saša – Sun s.r.o.). Pokud insolvenční správce nebo věřitel podá návrh na pokračování, stává se insolvenční správce účastníkem řízení místo dlužníka dnem, kdy návrh na pokračování v řízení došel orgánu příslušnému k projednání a rozhodnutí věci. O změně v okruhu účastníků tento orgán nijak nerozhoduje a bez dalšího pokračuje v řízení s insolvenčním správcem jako účastníkem. (ZOUBEK, Hynek. § 265 [Pokračování v ostatních řízeních]. In: SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 7. Dostupné na beck-online.cz.)
V rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (podle nyní platného občanského soudního řádu podmínka řádného vymezení podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.); to platí i tehdy, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc mu byla (se závazným právním názorem) vrácena k dalšímu řízení. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (není-li dovoláním napaden, popř. není-li ve vztahu k němu řádně vymezena přípustnost) souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí rovněž spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou právních závěrech. V prvé řadě dovodil, že ZEVES 5 s.r.o. (dříve Saša-Sun s.r.o.) v rozhodném období (2018-2019) nedisponovala platnou licencí pro FVE S. S.. Původní licence z roku 2010 byla žalobkyni zrušena pravomocně v roce 2014, s účinky ex tunc. Licence byla žalobkyni udělena až rozhodnutím ERÚ ze dne 11. 6. 2021, č. j. 13917-134/2010 ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady ERÚ ze dne 8. 2. 2022, č. j. 13917-153/2010-ERU. Den vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti a termín možného zahájení licencované činnosti nastal až ode dne právní moci těchto rozhodnutí; do té doby žalobkyně platnou licencí na výrobu elektřiny nedisponovala. Podpůrně pak uzavřel, že Výrobna elektřiny FVE S. S. nemohla být uvedena do provozu do konce roku 2010 ve smyslu Cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 (a žalobkyni tak nemohl vzniknout nárok na výkupní ceny 2010), jelikož ke dni udělení licence a provedení prvního paralelního připojení (22. 12. 2010) nebyla plně stavebně a technologicky dokončena.
Protože dovolatelce se nepodařilo zpochybnit právní závěr odvolacího soudu, že ZEVES 5 s.r.o. (dříve Saša-Sun s.r.o.) v rozhodném období (2018-2019) nedisponovala platnou licencí pro FVE S. S., nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ani případným vyvrácením závěru odvolacího soudu ohledně uvedení Výrobny elektřiny do provozu, resp. stavební a technické nedokončenosti FVE S. S.. V tomto ohledu lze odkázat na rozsudek ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2670/2019, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že splnění požadavku dodávek do elektrizační soustavy v souladu s udělenou licencí podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 nelze spatřovat v uskutečnění dodávky, jež předchází okamžiku nabytí právní moci udělení licence.
Výhradami ke kvalitě odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí z hlediska úplnosti a přesvědčivosti, ani výtkou, že nebyly provedeny všechny jí navržené důkazy, žalobkyně nezpochybnila žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž by bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné, samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že další dovolatelkou navrhované důkazy by nemohly ničeho změnit na závěru o (ne)existenci licence. Jak podrobně zrekapituloval již odvolací soud v bodě 54. odůvodnění napadeného rozsudku, rozhodnutím ERÚ ze 14. 10. 2013 došlo k obnově řízení o žádosti účastníka ze dne 16. 11. 2010 a v obnoveném řízení vydal správní orgán 17. 1. 2014 rozhodnutí o zrušení původního rozhodnutí o udělení licence (z 31. 12. 2010), a to s účinky ex tunc (k 31. 12. 2010). Současně v tomtéž rozhodnutí (ze dne 17. 1. 2014) ERÚ udělil licenci pro totožnou Výrobnu elektřiny se zpětnými účinky ode dne 31. 12. 2010. Proti tomuto rozhodnutí však byla podána Nejvyšším státním zástupcem žaloba ve veřejném zájmu a Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 5. 2016, č. j. 62 A 78/2014-535, rozhodnutí ERÚ ze dne 17. 1. 2014 zrušil a věc vrátil k novému projednání. Odvolací soud dovodil, že s ohledem na charakter institutu obnovy řízení nelze mít za to, že licence z 31. 12. 2010 byla obnovena (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. 6 A 30/96). Kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2016, č. j. 62 A 78/2014–535, Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 9 As 145/2016, zamítl a ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 2038/17. Obnovené licenční řízení vyústilo ve vydání licence až rozhodnutím ERÚ ze dne 11. 6. 2021, č. j. 13917-134/2010-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady ERÚ ze dne 8. 2. 2022, č. j. 13917-153/2010-ERU, a to s účinky od právní moci rozhodnutí, tedy nikoliv se zpětnými účinky.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 9. 2026
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu