Plný text
33 Cdo 13/2026-518
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce M. J., zastoupeného Mgr. Markem Vosátkou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Růnová v.o.s., se sídlem [adresa] (identifikační číslo [IČO]), insolvenční správkyni dlužníka M. P., zastoupené JUDr. R. F., MBA, advokátem se sídlem [adresa] c, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 4/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. 27 Co 55/2023-485, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 295,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. R. F., MBA, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně rozhodl rozsudkem ze dne 4. 8. 2022, č. j. 6 C 4/2019-337, tak, že výrokem I zamítl žalobu z 19. 9. 2019, jíž se žalobce, jakožto syn a procesní nástupce původní žalobkyně A. J. (posledně bytem [adresa] . 6. 2021), domáhal určení, že původní žalobkyně byla ke dni svého úmrtí výlučnou vlastnicí nemovitých věcí [zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, a to pozemku parc. č. XY - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY - rodinný dům, pozemku parc. č. XY - ostatní plocha, pozemku parc. č. XY - zahrada, pozemku parc. č. XY - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY - rodinný dům, a pozemku parc. č. XY - zahrada (dále jen „předmětné nemovitosti“)], a výrokem II uložil procesně neúspěšnému žalobci povinnost zaplatit původnímu žalovanému (M. P.) 79 584,73 Kč na náhradě nákladů řízení.
Nejdříve se soud zabýval tím, zda žalobce měl na požadovaném určení vlastnictví naléhavý právní zájem, a dospěl ke kladnému závěru, neboť bez rozhodnutí soudu deklarujícího jeho vlastnické právo by nemohl dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí. Ve věci samé žalobce prosazoval názor, že uzavření kupní smlouvy na předmětné nemovitosti bylo učiněno pouze „na oko“ a nebylo tak vážně míněným projevem vůle. Šlo o právní jednání zastřené či předstírané, neboť vůle stran ve skutečnosti směřovala ke sjednání zajišťovacího převodu práva. Protože toto právní jednání nesplňuje požadované náležitosti takového zajištění, šlo dle žalobce o neplatné právní jednání, na jehož základě nemohlo dojít k platnému převodu vlastnického práva na žalovaného, a vlastnicí předmětných nemovitostí tak nadále byla původní žalobkyně. Soud prvního stupně se tedy primárně věnoval zjišťování skutkových okolností týkajících se celého procesu sjednávání jednotlivých smluv mezi dotčenými subjekty, především pak smlouvy kupní, jakož i událostem tomu předcházejícím, aby zjistil, jakým úmyslem se strany řídily a co bylo jejich záměrem. Dospěl k závěru, že žalobce svá tvrzení (že vůle stran nesměřovala k prodeji předmětných nemovitostí, ale k získání dlouhodobé půjčky k umoření jeho dluhů, a po jejím řádném splacení k následnému převedení vlastnického práva k tomuto majetku zpět na žalobkyni, nebo k zajištění refinancování půjčky ze strany žalobce) neprokázal; šlo spíše o „subjektivní přesvědčení žalobce o tom, jak měl celý systém fungovat, aniž by ovšem odrážel realistickou podobu věci“. Soud prvního stupně vzal naopak za prokázané, že původní žalovaný vnímal uzavření kupní smlouvy na předmětné nemovitosti jako výhodnou investici s možností jejich budoucího prodeje se ziskem a s podnájemci, kteří mu budou poskytovat prostředky na splácení hypotečního úvěru, který za účelem koupě nemovitostí vzal. Neměl zájem a ani logický důvod půjčovat vysoký finanční obnos na velice dlouhou dobu pro něj neznámým osobám, nadto s velkými finančními problémy. Tento závěr je podpořen také průběhem událostí předcházejících uzavření kupní smlouvy – uzavřením smlouvy o budoucí smlouvě kupní. Soud uzavřel, že projev vůle stran jednoznačně směřoval k uzavření kupní smlouvy, nikoli k půjčce, a kupní smlouva je tak platným právním jednáním, na jehož základě původní žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem.
Rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 27 Co 55/2023-378, Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního změnil ve výroku II tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 81 716 Kč, ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil a stanovil žalobci povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému ve výši 6 546 Kč. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Odlišné právní hodnocení zaujal pouze ve vztahu k otázce týkající se naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení (dle odvolacího soudu tento zájem nebyl dán), přičemž však zdůraznil, že toto jiné právní posouzení této otázky nemění nic na věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta.
Rozsudek odvolacího soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2025, č. j. 27 Cdo 1891/2024-454, a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Důvodem byl odlišný právní názor dovolacího soudu v otázce naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení vlastnického práva původní žalobkyně ke dni její smrti.
Následně Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 27 Co 55/2023-485, tak, že shodně, jako ve svém prvním rozsudku, rozhodnutí soudu prvního změnil ve výroku II tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 81 716 Kč, a ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil; dále stanovil žalobci povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 17 189 Kč. Shodně se soudem prvního stupně považoval skutkovou verzi žalobce (že kupní smlouva byla mezi stranami uzavřena jen „na oko“ za účelem zajištění dluhu, který měl vzniknout tím, že původní žalovaný se zavázal žalobcům půjčit peníze, které za tím účelem získá od banky z hypotečního úvěru, a následně je žalobcům poskytne ve formě kupní ceny dle dané kupní smlouvy, a žalobci se zavázali vrátit původnímu žalovanému, resp. bance, půjčené peníze včetně úroků) provedeným dokazováním za vyvrácenou. Původní žalovaný půjčku popřel a koupi nemovitostí považoval za investici. Byť původní záměr žalobců, jak řešit dluhy, byl jiný, nakonec peněžní prostředky k jejich úhradě získali nikoli z půjčky, ale z kupní ceny, za níž původnímu žalovanému nemovitosti prodali. Žalobci si byli vědomi toho, co činí, věděli, že uzavírají kupní smlouvu, byť původně nemovitosti prodat nechtěli. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že nešlo o jediný, dle žalobců simulovaný, právní úkon (uzavření kupní smlouvy), ale o sled navazujících právních jednání (uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, uzavření kupní smlouvy, nájemní smlouva), které svědčí o jejich vážně zamýšleném prodeji předmětných nemovitostí původnímu žalovanému. Z žádných skutkových zjištění nevyplynulo, že by všechny tyto právní úkony a jednání měly být simulovanými, zastírajícími jiné právní úkony. Odvolací soud tak uzavřel, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo platně převedeno na kupujícího (původního žalovaného) ze strany původní žalobkyně (prodávající) kupní smlouvou; dotčená kupní smlouva nebyla simulovaným právním úkonem, nezastírala žádný jiný vážně míněný právní úkon. Vůle smluvních stran uzavřít právě tuto smlouvu byla podle odvolacího soudu bez jakýchkoliv rozumných pochyb dokazováním zjištěna.
Dovolání žalobce, jímž napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila a navrhla jej odmítnout, popř. zamítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Až do roku 2013 byla výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí (pozemku parc. č. XY - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY - rodinný dům, pozemku parc. č. XY - ostatní plocha, pozemku parc. č. XY - zahrada, pozemku parc. č. XY - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY - rodinný dům, a pozemku parc. č. XY - zahrada, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY) A. J., původní žalobkyně a matka žalobce. Žalobce byl v uvedené době v nepříznivé finanční situaci, nebyl schopen hradit své splatné závazky a vzhledem ke zdroji a výši příjmu a vedeným exekucím nebyl schopen získat prostředky ani formou půjčky či úvěru. Původní žalobkyně, která k některým jeho dluhům přistoupila, na žádný úvěr či půjčku jakožto starobní důchodkyně, také nedosáhla. Žalobce proto hledal investora, který by mu poskytl dlouhodobou půjčku. Za účelem dosažení úhrady zajištěné pohledávky společnosti RESTAV ČECH s.r.o. vůči žalobci z titulu nedoplatku ceny za realizovanou výstavbu rodinného domu pak R. Č. zkontaktoval žalobce s L. V. ze společnosti RS Magnum (nyní MAGNES GROUP a.s.), která se zabývala pomocí s oddlužením a měla žalobci pomoci se splácením dluhů. Tato společnost dne 20. 5. 2013 uzavřela s žalobcem i jeho matkou (dále též „žalobci“) mandátní smlouvu, jíž se (jako mandatářka) zavázala činit za žalobce (mandanty) veškeré úkony vedoucí ke sjednání podmínek a přípravě smluvní dokumentace k vypořádání všech závazků vymáhaných v exekučním řízení, směřujících k ukončení exekucí vedených vůči mandantům a k zániku zástavních práv a dalších omezení dle přílohy této smlouvy, dále činit veškeré úkony směřující k výmazu zástavních práv a dalších omezení z katastru nemovitostí (opět s odkazem na přílohu smlouvy) a dále činit úkony spojené se zajištěním odkupu pohledávek nebo jiných finančních závazků. Účelem bylo vypořádání všech dluhů mandantů podle přílohy smlouvy (závazky vůči společnostem Komerční banka, a.s., RESTAV ČECH, s.r.o. a GE Money Multiservis, s.r.o., a vůči T. R. a Vojenské zdravotní pojišťovně). Smlouva byla uzavřena na dobu určitou (do 31. 12. 2014) za sjednanou odměnu ve výši 200 000 Kč bez daně z přidané hodnoty. Zprvu si strany ujednaly, že prostředky na zaplacení závazků získají žalobci z půjčky, kterou jim zprostředkuje mandatářka; žalobce měl zájem na tom, aby předmětné nemovitosti zůstaly ve vlastnictví rodiny. Nicméně, po zhodnocení poskytnutých informací, na základě provedené lustrace a analýzy zjištěného, dospěla mandatářka k závěru, že tento původně zamýšlený způsob řešení problému není realizovatelný (nízké příjmy žalobce i jeho blízkých, neschopnost či neochota případnou půjčku refinancovat). Strany tak sjednaly jiný postup a řešení, spočívající v tom, že žalobcům zůstane zajištěna možnost bydlení v předmětných nemovitostech na základě nájemní smlouvy za tržní nájemné, ale nemovitosti budou prodány třetí osobě – původnímu žalovanému, který měl o investici zájem; z peněz získaných tímto prodejem žalobce uhradí své dluhy. Žalobci s takto navrženým postupem souhlasili s tím, že pro případ, že by žalobce byl schopen zajistit si v budoucnu prostředky na refinancování úvěru (na sebe nebo třetí osobu), může dojít ke zpětnému převodu předmětných nemovitostí do jejich vlastnictví. Žádné konkrétní smluvní ujednání o zpětném převodu práva však uzavřeno nebylo, ani žádné konkrétní podmínky či termín, kdy se tak mělo stát, a jak by se strany v takovém případě mezi sebou vypořádaly, ujednáno nebylo. Žalobce si byl vědom toho, že v případě, nebude-li hypoteční úvěr řádně splácen, žalobci o nemovitosti přijdou.
Dne 4. 7. 2013 uzavřela původní žalobkyně (budoucí prodávající) s původním žalovaným (budoucím kupujícím) smlouvu o budoucí smlouvě kupní. V ní se dohodli, že uzavřou kupní smlouvu na předmětné nemovitosti za kupní cenu 7 800 000 Kč a že smluvní stranou budoucí kupní smlouvy bude jako zprostředkovatelka společnost RS Magnum a.s., na jejíž účet bude část kupní ceny vyplacena.
Dne 13. 8. 2013 – resp. 14. 8. 2013, s právními účinky vkladu ke dni 21. 8. 2013 - uzavřela právní předchůdkyně žalobce (prodávající) s původním žalovaným (kupujícím) smlouvu kupní, jejíž stranou se jako zprostředkovatelka prodeje stala společnost RS Magnum a.s. Ve smlouvě žádný závazek zpětného převodu vlastnického práva k předmětu koupě sjednán nebyl, nevyplývá z ní ani případné dočasné zapůjčení peněžité částky představované kupní cenou převodem vlastnického práva zajištěné. Na základě této kupní smlouvy nabyl původní žalovaný do svého vlastnictví předmětné nemovitosti, a to za kupní cenu 7 800 000 Kč, na níž z vlastních zdrojů vyplatil v hotovosti k rukám zprostředkovatelky v červenci a srpnu 2013 částku 1 289 000 Kč (tato byla následně oproti vystaveným výdajovým dokladům vyplacena původní žalobkyni za účelem úhrady dluhů jejího syna - žalobce) a zbytek 6 511 000 Kč pocházel z hypotečního úvěru, který si za tímto účelem původní žalovaný u banky vzal (smlouvou o poskytnutí hypotečního úvěru ze 14. 8. 2013). Tato druhá část kupní ceny byla zčásti vyplacena zástavním věřitelům žalobce k úhradě jejich pohledávek (T. R. a společnosti RESTAV ČECH, s.r.o.) a zčásti (ve výši 2 940 498,50 Kč) poukázána na účet zprostředkovatelky a dále, po odečtení provize zprostředkovatelky a částky 340 000 Kč za odkoupení pohledávky Komerční banky, a.s. za žalobcem, měla být tato část použita opět k zaplacení dalších dluhů žalobce.
Dne 1. 9. 2013 uzavřela společnost MAGNES GROUP a.s. (dříve RS Magnum a.s.), jakožto nájemkyně, s původním žalovaným, jakožto pronajímatelem, smlouvu o nájmu předmětných nemovitostí, a to na dobu určitou do 31. 12. 2014 za sjednané měsíční nájemné ve výši 29 000 Kč, a s možností jejich podnájmu třetím osobám. Dodatky z 1. 1. 2015 a 1. 1. 2016 strany sjednaly prodloužení doby platnosti smlouvy vždy na jeden rok, tedy do konce roku 2015 a 2016. V průběhu roku 2016 pak byla uzavřena další nájemní smlouva, tentokrát na dobu neurčitou. Nájemkyně předmětné nemovitosti zčásti pronajala žalobcům a zčásti třetím osobám (podnájemníci). Z výtěžku podnájmu, který hradili podnájemníci nájemkyni bez dokladů, poukazovala nájemkyně v souladu s nájemní smlouvou na účet určený ke splácení hypotečního úvěru částku odpovídající daným splátkám úvěru.
V letech 2015 a 2016 nastaly problémy s hrazením podnájemného (nájemného) a hypoteční úvěr nebyl řádně splácen. Původní žalovaný se proto v létě roku 2019 rozhodl předmětné nemovitosti prostřednictvím realitní kanceláře prodat. Prodej však zablokovalo řízení v dané věci a vydání předběžného opatření.
Žaloba v dané věci byla podána 19. 9. 2019. V průběhu řízení původní žalobkyně zemřela, proto usnesením ze dne 2. 12. 2021, č. j. 6 C 4/2019-193, rozhodl soud prvního stupně tak, že v řízení bude na straně žalující pokračováno s žalobcem (synem původní žalobkyně).
V době prvního rozhodování odvolacího soudu (18. 10. 2022) bylo s původním žalovaným, jako dlužníkem, zahájeno insolvenční řízení (sp. zn. KSBR 3 INS 16421/2022). Podáním ze 14. 6. 2024, adresovaným Nejvyššímu soudu, insolvenční správkyně dlužníka Růnová v.o.s. navrhla pokračovat v předmětném řízení; nadále tak s ní bylo pokračováno jako s žalovanou.
Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají.
Výhrady žalobce, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že on a jeho právní předchůdkyně nechtěli předmětné nemovitosti prodat (tj. neměli v úmyslu uzavřít kupní smlouvu jako takovou), že kupní smlouva byla uzavřena jen za účelem zajištění dluhu z půjčky dovolatele, kterou měl žalobcům prostřednictvím kupní smlouvy získané na základě hypotečního úvěru poskytnout původní žalovaný, a že žalobci měli tuto údajnou půjčku původnímu žalovanému splácet formou splátek hypotečního úvěru, se opírají o vlastní hodnocení důkazů dovolatelem; jde o námitky, jež přípustnost dovolání založit nemohou.
Jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Namítá-li dovolatel, že soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nesprávně posoudil platnost (resp. neplatnost) uzavřené kupní smlouvy, staví svoji argumentaci na jiném skutkovém závěru, než ze kterého vyšel odvolací soud (dovolatel vychází z toho, že vůle obou stran směřovala nikoli k převodu vlastnického práva, ale pouze k zajištění dluhu; naproti tomu odvolací soud uzavřel, že vůlí obou stran bylo uzavřít kupní smlouvu, s níž je spojen převod vlastnického práva). Svoji právní argumentaci tak uplatňuje procesně neregulérním způsobem a jeho námitky nejsou s to přípustnost dovolání založit. Přesně tímto argumentem odvolací soud odůvodnil neaplikovatelnost dovolatelem uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudek ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4246/2008, a usnesení ze dne 9. 9. 2016, sp. zn. 33 Cdo 108/2016) na projednávanou věc.
Žalobce podal dovolání výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i do výroku o nákladech odvolacího řízení. Ve vztahu k tomuto je však dovolání objektivně nepřípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Nepředložil-li dovolatel k přezkumu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost jím podaného dovolání, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 6. 10. 2026
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu