Plný text
33 Cdo 1317/2025-637
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně BM LAND ČESKO s.r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Danielem Siwym, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované STRABAG a.s., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], o zaplacení 4 162 011,68 Kč s příslušenstvím, eventuálně odstranění vad díla, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 180/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 21 Co 180/2024, 21 Co 181/2024-600, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 1. 2024, č. j. 31 C 180/2019-522, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. 5. 2024, č. j. 31 C 180/2019-559, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 2 079 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 11. 7. 2018 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 2 082 211,68 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč a rozhodl o nákladech řízení (výroky III až V).
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 11. 2024, č. j. 21 Co 180, 181/2024-600, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 16. 1. 2025, č. j. 21 Co 180, 181/2024-612, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 2 079 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 11. 7. 2018 do zaplacení, zamítl žalobu v rozsahu eventuálního petitu, kterým se žalobkyně po žalované domáhala odstranění tam uvedených vad díla, potvrdil jej ve výroku II v napadeném rozsahu co do částky 1 962 149,68 Kč s příslušenstvím, změnil jej tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
3. Odvolací soud (po doplnění dokazování) vyšel ze zjištění, že žalovaná jako zhotovitelka a společnost Pronájem a využití nemovitostí Praha, spol. s r.o. jako objednatelka uzavřely dne 9. 1. 2012 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení novostavby – prodejní haly (obchodního centra) včetně příslušenství podle příloh smlouvy a projektové dokumentace. Záruční doba byla sjednána v délce 5 let, záruční doba na skryté vady díla v délce 10 let a běžela od předání celého díla. Dílo bylo předáno a převzato dne 28. 2. 2013, při přejímce byly zjištěny pouze drobné vady a nedodělky, které byly odstraněny.
Na základě kupní smlouvy ze dne 15. 12. 2015 (týkající se i dalších nemovitostí) žalobkyně nabyla pozemek (parc. č. [parcela] v k. ú. [k.ú.]), jehož součástí je na základě smlouvy o dílo zhotovená stavba (č. p. [č.p.], způsob využití: stavba pro obchod).
Někdy v polovině roku 2016 žalobkyně zjistila výskyt trhlin a prasklin konstrukce v prvním podzemním podlaží dotyčné budovy, proto se obrátila na prodávajícího, s nímž uzavřela smlouvu o postoupení smlouvy o dílo. Dne 4. 7. 2017 u žalované reklamovala vady díla – dotyčného obchodního centra. V listopadu 2016 a v únoru 2017 realizovala opatření k zesílení konstrukce stavby.
4. Odvolací soud ve smyslu § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), právně věc posoudil podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“).
K požadavku žalobkyně na zaplacení nákladů vynaložených na zesílení konstrukce stavby (ve výši 1 864 215,68 Kč) odvolací soud uvedl, že u dotyčné budovy nešlo o havarijní stav vyžadující okamžité řešení, přičemž žalobkyní provedená opatření byla realizována až v odstupu několika měsíců a navíc způsobem, který zcela nahradil trvalé řešení. Žalobkyně tedy nejen, že neodvracela hrozící škodu, ale dotyčná částku představuje náklady na trvalé odstranění zjištěných vad. Zdůraznil, že žalobkyně žalovanou o vzniklých poruchách nosné konstrukce a o provedení zabezpečovacích opatření vyrozuměla až v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady v dopise ze dne 4. 7. 2017, tedy až téměř rok poté, co měla k dispozici odborné posouzení stavu budovy a asi půl roku po realizaci opatření. Přisvědčil žalované, že pokud o vadách konstrukce nebyla informována, nemohla přistoupit k jejich posouzení a k případnému odstranění. Odvolací soud proto požadavek na zaplacení nákladů vynaložených na dotyčná opatření shledal nedůvodným.
Požadavek žalobkyně na slevu z ceny díla (ve výši 2 120 061,80 Kč a 79 800 Kč), a eventuelní návrh na odstranění vad díla a zaplacení souvisejících nákladů (znalecký posudek zpracovaný společností Jokl Appraisal, v.o.s., částka 97 934 Kč) – vyplývající z práv z odpovědnosti za vady díla – odvolací soud posuzoval podle § 560 odst. 1 a 2 a § 436 ve spojení s § 564 obch. zák. Žalovanou uplatněnou námitku opožděného uplatnění práva z vad neshledal opodstatněnou, neboť žalovaná v době předání díla věděla nebo musela vědět, že postupovala odchylně od projektové dokumentace. Znovu zdůraznil, že žalobkyně žalovanou o vzniklých poruchách nosné konstrukce a o provedení zabezpečovacích opatření vyrozuměla až v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady v dopise ze dne 4. 7. 2017, tedy až téměř rok poté, co měla k dispozici odborné posouzení stavu budovy a asi půl roku po realizaci opatření. Pokud tedy žalovaná o vadách konstrukce nebyla informována, nemohla přistoupit k jejich posouzení a k jejich případnému odstranění, jak bylo sjednáno ve smlouvě o dílo. Poukázal na judikatorní závěr, podle něhož zákonná úprava neumožňuje, aby objednatel bez dohody se zhotovitelem sám odstranil nebo nechal odstranit vadu; takový postup je možný pouze, pokud uplatnil právo na slevu z ceny nebo odstoupil od smlouvy. Pokud objednatel odstranil vady díla bez dohody se zhotovitelem, aniž dříve řádně reklamoval a uplatnil právo na přiměřenou slevu, anebo aniž řádně odstoupil od smlouvy, a tímto postupem znemožnil zhotoviteli odstranění vad díla, může to mít za následek ztrátu jeho práva z odpovědnosti za vady. Rovněž odkázal na judikatorní závěr, podle něhož objednatel díla má právo odstranit sám vady díla nebo si je nechat odstranit jiným a domáhat se po zhotoviteli úhrady nákladů takového odstranění jen tehdy, byl-li takový způsob vypořádání práv z odpovědnosti za vady sjednán. Neuplatnil-li objednatel nároky z odpovědnosti za vady díla, nemůže se domáhat náhrady škody vzniklé mu z vadného plnění zhotovitele v rozsahu, ve kterém se mohl domoci uspokojení uplatněním práv z odpovědnosti za vady; mohl by se však domáhat náhrady další (následné) škody vzniklé v důsledku vadného plnění zhotovitele. Odvolací soud poukázal na způsob uplatnění práv z odpovědnosti za vady sjednaný v uzavřené smlouvě, podle níž byla zhotovitelka povinna písemně notifikované vady odstranit a objednatelka byla oprávněna (povinna) odstranění závady na náklady zhotovitelky provést až poté, co by zhotovitelka svou povinnost odstranit vady nesplnila. Pro případ, pokud odstranění vady pro svoji povahu nesnese odkladu (zejména narušuje-porušuje-li běžný provoz v díle nebo jde o havarijní stav), se zhotovitelka zavázala zahájit práce na odstraňování vad nejpozději do 24 hodin po písemném či telefonickém oznámení a tyto vady odstranit v co nejkratším termínu. Tedy objednatelka byla oprávněna sama přistoupit k odstranění vady na náklady zhotovitelky pouze v případě, pokud by zhotovitelka nesplnila svůj závazek. Žalobkyně však provedla na díle opatření (k posílení nosné konstrukce) předtím, než uplatnila u žalované práva z odpovědnosti za vady, která vedla k odstranění vad díla, neboť vady konstrukce sama bez dohody se zhotovitelem odstranila, aniž postupovala smluvně dohodnutým způsobem. Dále odvolací soud s odkazem na závěry znalců dovodil, že nebyla jednoznačným způsobem prokázána příčina popraskání skleněných tabulí. Z uvedených důvodů odvolací soud shledal požadavek žalobkyně na zaplacení slevy z ceny díla a souvisejících nákladů, jakož i eventuální návrh na odstranění vad díla, nedůvodným.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení následujících otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:
1) „v jakých případech a za jakých okolností má osoba, která odvrací hrozící škodu dle ustanovení § 384 odst. 1 obch. zák. právo na náhradu nákladů vynaložených při tomto odvrácení ve smyslu ustanovení § 384 odst. 2 téhož zákona“,
2) zda „ztrácí osoba, která odvrací škodu ve smyslu ustanovení § 384 odst. 1 obch. zák., nárok na náhradu vynaložených nákladů vůči povinné osobě zcela, pokud vynaloží i náklady, které již nejsou účelné, nebo má nárok alespoň na náhradu té části nákladů, které lze považovat za účelné“,
3) „je pro vznik nároku dle ustanovení § 384 odst. 2 obch. zák. rozhodné, zda opatření k odvracení hrozící škody má dočasný, nebo trvající charakter“.
Odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování o nároku žalobce na náhradu nákladů vynaložených na odvracení škody posuzoval i okolnosti, které z ustanovení § 384 odst. 1 a 2 obch. zák. nevyplývají a že jeho rozsudek je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1360/2003 (byť se týká úpravy v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“). Prosazuje, že hrozila škoda na jejím majetku, neboť v případě uzavření dotyčné budovy by jí nebylo placeno nájemné, ale i na zdraví a životě osob navštěvujících tam umístěnou prodejnu, neboť „případné zřícení nebylo znalci vyloučeno“. S odkazem na § 384 odst. 1 obch. zák. a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1360/2003 nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že před odvrácením hrozící škody se nejdříve měla obrátit na žalovanou. K argumentaci odvolacího soudu, že mezi zjištěním vady a realizací sanačních opatření uplynula „delší doba“, namítá, že plynutí času nemá vliv na to, že škoda i nadále hrozí, pouze může mít vliv „na míru intenzity hrozby, přičemž nelze automaticky dovodit, že uplynutím času je tato hrozba nižší. Je taky logické a vyplynulo to i z dokazování, že nápravná opatření je možné provést až na základě předem připraveného projektu, neboť provedení opatření bez projektu by mohlo situaci ještě zhoršit. Příprava projektu pak samozřejmě nějaký čas trvá“. „V kontextu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1360/2003 neobstojí ani argument odvolacího soudu“, že vynaložené náklady na odvrácení hrozící škody se v podstatě rovnají částce, která by musela být vynaložena na trvalé odstranění zjištěných vad (jak odhadl znalecký ústav STATIKUM s.r.o.). Má za to, že podle odkazovaného rozsudku maximálním limitem pro hrazení vynaložených nákladů je výše hrozící škody, kterou osoba odvrací. Přitom tvrdila a prokazovala, že „jí hrozila mnohem vyšší škoda, tudíž bylo prokázáno, že jí vynaložené náklady tuto hrozící škodu nepřekročily“. Má za to, že účelem ustanovení § 384 odst. 1 obch. zák., „je motivovat osoby, jimž hrozí škoda, aby samy aktivně konaly a škodě zabránily nebo ji alespoň zmírnily“. Jeho výklad odvolacím soudem, „jde proti tomuto smyslu, neboť nutí takové osoby, aby předem poměřovaly všechny možnosti, posuzovaly výhodnost a nákladovost jednotlivých možných opatření apod. s tím, že pokud si zvolí špatně, tj. z pohledu odvolacího soudu, nákladnější opatření, nebudou ve sporu o náhradu nákladů úspěšní“. Z uvedeného ustanovení nevyplývá, jakého charakteru mají být opatření potřebná k odvrácení škody. Tudíž i kdyby jí provedená opatření byla trvalého rázu, nezbavilo by ji to práva na náhradu vynaložených nákladů (ve smyslu uvedeného ustanovení). „Podstatné je, že jí provedená opatření byla funkční a prokazatelně hrozící škodu odvrátila“.
V případě, že by závěry odvolacího soudu byly správné, měl jí přiznat alespoň část uplatněného nároku, když bylo prokázáno, že dílo bylo vadné a bylo potřeba provést dočasná opatření. Uzavřel-li odvolací soud, že jí vynaložené náklady nelze považovat za přiměřené, měl se zabývat otázkou, jaké náklady by přiměřené byly nebo alespoň jaké náklady by se vynaložily na provedení provizorního zabezpečení výdřevou, které zmínil zástupce soudem ustanoveného znaleckého ústavu STATIKUM s.r.o. (při výslechu před odvolacím soudem).
4) zda „došlo na základě provedených opatření k odstranění zjištěné vady díla“,
5) „pokud provedenými opatřeními došlo k odstranění zjištěné vady díla, má žalobce právo na slevu z ceny díla či právo na náhradu škody, když žalovaný o vadách díla přinejmenším musel vědět a žalobce v době realizace opatření objektivně nemohl práva z odpovědnosti za vady uplatnit“.
Odvolacímu soudu vytýká, že otázku, zda došlo k odstranění vady díla, „posoudil nesprávně, byť zcela jednoznačně na danou otázku neodpověděl“ (tím míní užití výrazu „v podstatě“). Prosazuje, že v daném případě vadou je vadně provedená dilatace, přičemž provedená sanační opatření „pouze zabránila vzniku dalších projevů této vady, tj. zabránila vzniku nových trhlin. Je ale nepochybné, že dilatace je u dotyčné stavby stále provedena vadně“.
Pokud by byl správný závěr odvolacího soudu, že provedením dotyčných opatření byla vada odstraněna, i tak by měla právo alespoň na náhradu plné výše nákladů vynaložených na tato opatření. V případě, že tento nárok nevyplývá z § 384 odst. 2 obch. zák., jde o jinou újmu, která jí vznikla jako následek vadného plnění. Přitom judikatura odkazovaná odvolacím soudem, není přiléhavá, neboť nezohledňuje skutečnost, že v době realizace dotyčných opatření, nedisponovala právy z odpovědnosti za vady. Proto na ni nedopadá pravidlo stanovené v § 440 odst. 2 obch. zák. Konečně namítá, že nemohla ztratit právo na slevu z ceny díla, neboť je nabyla až po provedení dotyčných opatření, a přitom dílo je i po jejich provedení (spočívajícím v posílení konstrukce) nadále vadné.
6. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl. Zdůraznila, že z žalobkyní předložených důkazů nevyplývá, že by stav dotyčné budovy dosahoval takové intenzity (bezprostředně ohrožující život, zdraví, majetek nebo funkčnost stavby), která by odůvodňovala zásah bez součinnosti zhotovitele. Tvrzení žalobkyně o neodkladnosti jejího zásahu (spočívajícím v provedení zabezpečovacích opatřeních) vyvrací zejména časová souslednost jednotlivých kroků žalobkyně – první znalecký posudek zpracován již v srpnu 2016, samotné sanační práce začaly až 30. 11. 2016 (první etapa) a 28. 2. 2017 (druhá etapa), zatímco reklamace byla uplatněna až 4. 7. 2017 – svědčící o dlouhodobém plánování, nikoli o reakci na bezprostřední ohrožení. Navíc provoz obchodního domu nacházejícího se v dotyčné budově nebyl po dobu přípravy a realizace sanačních prací přerušen. Pokud by skutečně šlo o havarijní stav, zásah by musel proběhnout okamžitě a měl by povahu provizorního řešení. K dovolatelkou odkazovanému rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1360/2003 uvedla, že z jeho závěrů nelze dovodit tak široké oprávnění objednatele jednat bez součinnosti zhotovitele (jak míní dovolatelka), natož v případě trvalého zásahu do předmětu díla.
7. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
10. Dovolání není přípustné.
11. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Žalobkyně uvedené pomíjí, neboť řešení právních otázek (první až třetí) týkajících se nákladů vynaložených na odvrácení hrozící škody zakládá na vlastní skutkové verzi. Jinak řečeno argumentuje-li žalobkyně nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z její skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalobkyně má nárok na zaplacení nákladů, které vynaložila na dotyčná zabezpečovací opatření (popř. alespoň na jejich část).
Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že nešlo o opatření potřebná k odvrácení hrozící škody, z čehož odvolací soud dovodil, že jí nárok na zaplacení uvedených nákladů nesvědčí. Prosazuje-li žalobkyně oproti tomu, že „v řízení bylo prokázáno, že jí škoda hrozila, když v případě uzavření dané budovy by přišla o nájemné“, že „škoda hrozila i návštěvníkům daného centra (umístěného v budově), neboť případné zřícení nebylo znalci vyloučeno“ a že „odvracela škodu ve smyslu ustanovení § 384 odst. 1 obch. zák.“, pak přehlíží, že z revizního znaleckého posudku a z výslechu znalce (znaleckého ústavu STATIKUM s.r.o.) vyplynulo, že pokud byly zabezpečovací (sanační) práce provedeny teprve v horizontu tří měsíců (1. etapa) až půl roku (2. etapa) od odborného posouzení trhlin a prasklin konstrukce, bylo dost času na to situaci řešit standardním postupem (tj. přivoláním zhotovitele a subjektu řešícího statiku stavby) a udělat statický průzkum. Nadto žalobkyně v řízení ani netvrdila, že by dotyčná budova byla pro zákazníky uzavřena v době, než provedla zabezpečovací opatření. Soudy nižších stupňů nezjistily, že by budova byla v havarijním stavu nebo že by bezprostředně hrozilo zřícení, jak nyní tvrdí dovolatelka.
Lze proto uzavřít, že předloženou argumentací se žalobkyně domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
12. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že při rozhodování o jejím nároku na náhradu nákladů vynaložených na odvracení škody posuzoval i okolnosti, které z ustanovení § 384 obch. zák. nevyplývají, přehlíží, že odvolací soud při jeho aplikaci důsledně vycházel z hypotézy této právní normy (vymezené v § 384 odst. 1 větě první obch. zák.) - předně posuzoval, zda u dotyčné budovy šlo o havarijní stav vyžadující bezodkladné provedení zabezpečovacích opatření (tedy zda žalobkyně odvracela hrozící škodu), a zda provedená zabezpečovací opatření byla přiměřená okolnostem souzeného případu (srov. zejména body 76 a 85 odůvodnění jeho rozsudku).
13. Poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1360/2003, není přiléhavý pro skutkovou i právní odlišnost porovnávaných kauz. V projednávané věci – oproti odkazované – žalobkyně neodvracela hrozící škodu a nešlo o aplikaci § 417 odst. 1 a § 419 obč. zák. Její argumentace týkající se limitace náhrady vynaložených nákladů (na dotyčná opatření) zcela pomíjí odlišnost právní úpravy – v odkazovaném rozsudku aplikovaného – ustanovení § 419 obč. zák. (oproti § 384 obch. zák.).
14. Námitkou, že plynutí času nemá vliv na to, že škoda i nadále hrozí, pouze může mít vliv „na míru intenzity hrozby, přičemž nelze automaticky dovodit, že uplynutím času je tato hrozba nižší“, dovolatelka zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu – že měla dost času na to situaci řešit standardním postupem (tj. přivoláním zhotovitele a subjektu řešícího statiku stavby), udělat statický průzkum –, který vyplývá z revizního znaleckého posudku a z výslechu znalce. Jde tedy o námitku skutkové povahy spočívající v polemice s odbornými závěry znalce.
15. Napadá-li dovolatelka způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 108/2011 včetně tam uvedeného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
16. V projednávané věci si postup při uplatnění nároků z vad díla, které se vyskytnou v záruční době, strany sjednaly ve smlouvě o dílo, podle níž zhotovitel byl primárně oprávněn (a současně povinen) přistoupit k odstranění případné vady díla, která se vyskytla v záruční době; objednatel byl oprávněn sám přistoupit k odstranění vady na náklady zhotovitele pouze tehdy, pokud vada nebyla odstraněna zhotovitelem v požadovaném termínu.
Otázkou (čtvrtou) a ve vztahu k ní uplatněnou argumentací, že „vadou je v daném případě vadně provedená dilatace, přičemž provedená opatření pouze zabránila vzniku dalších projevů této vady, tj. zabránila vzniku nových trhlin“ a že „je ale nepochybné, že dilatace je u dané stavby stále provedena vadně“, žalobkyně polemizuje se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně svým postupem v podstatě vady díla, spočívající ve vadné dilataci, sama odstranila, resp. je polemikou s odbornými závěry revizního znaleckého posudku, z nichž uvedený skutkový závěr primárně vychází. Uvedenou námitkou žalobkyně nezpochybňuje žádný právní závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž oproti tomu, co zjistil odvolací soud z provedených důkazů, prosazuje, že jí provedená opatření pouze bránila vzniku dalších projevů vady spočívající v nesprávně provedené dilataci. Soudy přitom provedeným dokazováním zjistily, že žalobkyní realizovaná opatření (spočívající ve zpevnění nosných konstrukcí ocelovými konstrukcemi) byla provedena způsobem, který v podstatě nahradil trvalé řešení, a že žalobkyně tato opatření realizovala sama bez dohody se žalovanou (zhotovitelem), tedy nepostupovala podle smlouvy, čímž znemožnila vady posoudit a případně je odstranit. Nadto by při případné nápravě vadně provedené dilatace nejprve muselo dojít k demontáži dotyčných opatření, která jsou (od své montáže) funkční, což znalecký ústav nepovažoval za vhodné a hospodárné.
17. Otázkou pátou a ve vztahu k ní uplatněnou argumentací, že nemohla ztratit právo (nárok) na slevu z ceny díla, neboť „toto právo nabyla až po provedení opatření k posílení konstrukce, přičemž dílo je i po těchto posilujících opatřeních nadále vadné“, žalobkyně zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že její nárok na zaplacení slevy z ceny díla není důvodný.
Formulaci předestřené otázky přitom opět zakládá na vlastní skutkové verzi, že dílo je i po provedení opatření stále vadné.
Kromě toho skutečnost, že dovolatelka nabyla práva a povinnosti ze smlouvy o dílo až poté, co došlo k odstranění vady, není způsobilé zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu, že při uplatnění práv z odpovědnosti za vady nepostupovala v souladu se sjednanými smluvními podmínkami, a že k uplatnění práva z vad došlo až poté, co žalobkyně zjištěné vady sama odstranila, čímž zhotovitelce znemožnila vady posoudit a případně je odstranit. Uvedené je v souladu se závěry rozhodovací praxe, podle nichž zákonná úprava neumožňuje, aby objednatel bez dohody se zhotovitelem sám odstranil nebo nechal odstranit vadu; takový postup je možný pouze, pokud uplatnil právo na slevu z ceny nebo odstoupil od smlouvy. Pokud objednatel odstranil vady díla bez dohody se zhotovitelem, aniž dříve řádně reklamoval a uplatnil právo na přiměřenou slevu, anebo aniž řádně odstoupil od smlouvy, a tímto postupem znemožnil zhotoviteli odstranění vad díla, má to za následek ztrátu jeho práva z odpovědnosti za vady. Rovněž platí, že objednatel díla má právo odstranit sám vady díla nebo si je nechat odstranit jiným a domáhat se po zhotoviteli úhrady nákladů takového odstranění pouze tehdy, byl-li takový způsob vypořádání práv z odpovědnosti za vady sjednán. Neuplatnil-li objednatel řádně nároky z vad díla, nemůže se domáhat náhrady škody vzniklé mu z vadného plnění zhotovitele v rozsahu, ve kterém se mohl domoci uspokojení uplatněním práv z odpovědnosti za vady. Co se týče dovolatelkou zmíněného práva na náhradu škody, v projednávané věci se uplatní § 440 odst. 2 obch. zák. (podle něhož uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad díla, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu) a odvolacím soudem zmíněné závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nepřiléhavá je argumentace, že odvolací soud nezohlednil, že pakliže právy objednatele v době realizace opatření nedisponovala a neměla tak práva z odpovědnosti za vady, pak se vůči ní pravidlo vyplývající z § 440 odst. 2 obch. zák. neuplatní. V tomto směru totiž dovolatelka pomíjí, že pokud vůči žalované nebyla v žádném závazkovém vztahu, nemohla jí ani svědčit žádná práva „z jiného právního důvodu“.
18. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 10. 2026
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu