Plný text
33 Cdo 1348/2020-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně M. R., bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Rytířem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované L. H., s místem podnikání XY, zastoupené Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem [adresa] o 54.632 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 1/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019, č. j. 23 Co 276/2019-192, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Rytíře, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. 23 Co 276/2019-192, potvrdil rozsudek ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 12 C 1/2017-170, kterým Okresní soud v Kolíně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku 54.632 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% od 1. 5. 2016 do zaplacení, ve stejné lhůtě demontovat a odebrat z bytu žalobkyně na adrese XY, 6 ks dveří - 1 kus typ ENA 3, rozměr 70, 1 kus typ ENA, rozměr 60P, zámek WC, 1 kus typ ENA 3, rozměr 70L, zámek BB, 1 kus typ ENA, rozměr 60P, zámek BB, 1 kus typ ENA, rozměr 60L, zámek WC, 1 kus typ ENA 3, rozměr 70P, zámek BB, vše povrch dub zlatý; 6 ks zárubní – typ Tnel OKZ, rozměr 70, tloušťka příčky 70 mm, typ posuv po stěně, rozměr 70, typ obložka OKZ, rozměr 60P, tloušťka příčky 75 mm, typ obložka OKZ, rozměr 70L, tloušťka příčky 75 mm, typ obložka OKZ, rozměr 60P, tloušťka příčky 75 mm, typ obložka OKZ, rozměr 60L, tloušťka příčky 75 mm, typ obložka OKZ, rozměr 70P, tloušťka příčky 75 mm, vše povrch dub zlatý; štíty/rozety – 2 ks mušle Ovál, povrch chrom satyna, 3 ks klika JARO-R Eco, povrch M6/M9, zámek BB, 3 ks klika JARO-R Eco, povrch M6/M9, zámek WC, a nahradit jí náklady řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobkyně se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám, zdůraznila, že dovolatelka nepřípustně polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu a její tvrzení o porušení práv na spravedlivý proces nemají oporu v provedeném dokazování.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolatel je povinen vymezit ke každému jednotlivému dovolacímu důvodu samostatně, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.
Formulací, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva a tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, žalovaná nevystihla ani jedno ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř., neboť jak vyplývá z obsahu dovolání, nepožaduje, aby dovolací soud jím v minulosti vyřešenou právní otázku nyní řešil jinak, nýbrž žádá, aby napravil „špatnou aplikaci hmotněprávního předpisu na daný případ“, to jest, aby věc posoudil odlišně od odvolacího soudu. V této souvislosti však neformuluje ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu žádnou konkrétní otázku hmotného práva (ostatně ani práva procesního), která by přípustnost dovolání založila (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2953/17, ze dne 31. 10. 2017), nýbrž vytýká soudu prvního stupně, resp. potažmo odvolacímu soudu, že výpověď svědka M. H. „hodnotil způsobem, který je v rozporu se zněním § 132 o. s. ř.“, označil-li ji za nevěrohodnou proto, že svědek je manželem žalované a zakázku sám prováděl. Prosazuje, že odvolací soud tím de facto pominul údaje podávající se z této svědecké výpovědi, jestliže dovodil, že za situace, kdy dílo vykazuje podstatné vady, které byly prokázány znaleckým posudkem, není rozhodující, zda došlo k předání díla, či zda bylo dílo dokončeno nebo byly vady díla zjištěny v průběhu jeho provádění. Je zřejmé, že touto argumentací žalovaná neotevírá k dovolacímu přezkumu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž namítá vady řízení, k nimž (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Odkazy dovolatelky na rozhodnutí, v nichž se Ústavní soud vyjadřoval k otázce tzv. opomenutých důkazů, jsou pak nepřiléhavé již proto, že soudy se výpovědí svědka H. zabývaly a zdůvodnily, proč z ní neučinily žádná pro právní posouzení věci relevantní skutková zjištění. Soud vede dokazování k návrhům účastníků řízení a sám na základě vlastní úvahy rozhoduje, které z nich jsou relevantní pro takové zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě bude možné věc právně posoudit a rozhodnout; není povinen provádět všechny navržené důkazy, je povinen pouze důkazní návrhy vypořádat. Opomenutí důkazu znamená, že ve vztahu k jeho zamítnutí není ve vlastních rozhodovacích důvodech zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
Bezcenná je též výtka (provázená odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1307/2007), že odvolací soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované i jejího právního zástupce, který se z účasti na jednání omluvil pro náhlou zdravotní indispozici. Představuje totiž námitku zmatečnosti řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. Jak plyne z doslovného znění § 242 odst. 3 o. s. ř., je dovolací soud oprávněn zabývat se zmatečnostmi pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; zmatečnostní vada není sama o sobě způsobilá přípustnost dovolání založit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). K nápravě zmatečnostních vad totiž slouží žaloba pro zmatečnost (§ 229 a násl. o. s. ř.).
Nepředložila-li žalovaná k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu