Plný text
33 Cdo 1534/2026-414
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Vladimíra Berana v právní věci žalobkyně EKO Interiéry D. s.r.o., IČO [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Michalou Plachkou, LL.M., advokátkou se sídlem [adresa] a, proti žalované K. J., zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení částky 110 968 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 119 C 280/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2026, č. j. 15 Co 1/2025-394, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 247,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Radka Ondruše.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 110 968 Kč s příslušenstvím představující doplatek ceny provedeného díla, jež spočívalo ve stavebních pracích zrealizovaných dle uzavřené smlouvy na rodinném domě žalované.
2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 9. 2024, č. j. 119 C 280/2022-352, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. V rozsahu, v němž podané dovolání směřuje proti části výroku I napadeného rozsudku, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho výroku II o nákladech řízení, a dále proti jeho výroku II o nákladech odvolacího řízení, není toto dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Přípustnost dovolání proti této části napadeného rozhodnutí nezakládá ani nesprávné poučení, jehož se žalobkyni v závěru tohoto rozsudku od odvolacího soudu dostalo (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
8. Důvod, pro který se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti podané žaloby, vycházel z jeho závěru o absenci aktivní věcné legitimace žalobkyně, neboť ve shodě se soudem prvního stupně zjistil, že žalovaná příslušnou smlouvu neuzavřela se žalobkyní, nýbrž s Mgr. J. D. jakožto podnikající fyzickou osobou.
9. Jediná právní otázka, kterou žalobkyně v dovolání vymezila a která dle jejího názoru dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, tj. otázka, zda lze při určení subjektu, který je smluvní stranou spotřebitelské smlouvy, postupovat podle zásady uvedené v § 1812 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a v pochybnostech o totožnosti podnikatele, se kterým spotřebitel smlouvu uzavřel, vycházet z výkladu smlouvy pro spotřebitele nejpříznivějšího, však přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
10. Odvolací soud, který v napadeném rozhodnutí plně odkázal na skutkové i právní závěry popsané v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil (viz body 10 až 13 odůvodnění jeho rozsudku), při svém rozhodování vyšel ze zjištění prvostupňového soudu, která vyústila ve skutkový závěr, že Mgr. J. D., byť byl jednatelem žalobkyně, při jednáních se žalovanou jako jednatel žalobkyně nevystupoval, nýbrž tak buď činil výslovně jako podnikající fyzická osoba (o čemž svědčí jím vystavené tři faktury, které jako jediné pocházejí z doby provádění díla – viz též bod 30 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), anebo (v ostatních případech) skutečnost, že by jednal za žalobkyni, nedal vůči žalované nikdy srozumitelně najevo (viz bod 15 odůvodnění napadeného rozsudku). Závěr, v souladu s nímž smlouva o dílo nebyla uzavřena mezi účastníky řízení, neboť ji žalovaná uzavřela s Mgr. J. D. jako s podnikající fyzickou osobou, tak odvolací soud ve své podstatě nevyslovil na základě výkladu této smlouvy vycházejícího z aplikace § 1812 o. z., byť toto ustanovení v rozsudku rovněž citoval, nýbrž na podkladě skutkových závěrů formulovaných soudem prvního stupně a mapujících vystupování Mgr. J. D. ve vztahu k žalované, tedy na podkladě závěrů, které v souladu s § 241a odst. 1 větou první o. s. ř. a contrario nelze podrobit dovolacímu přezkumu. Tomu ostatně odpovídá i dovolací argumentace, jež sice vymezuje právní otázku související s aplikací § 1812 o. z., nesprávnost závěrů odvolacího soudu však staví výhradně na kritice jeho závěrů skutkových (konkrétně na tvrzení, že se Mgr. D. oproti zjištění soudů nižších stupňů vždy vůči žalované identifikoval jako osoba jednající za žalobkyni, přičemž k vystavení faktur, ve kterých byl za zhotovitele označen sám jako podnikající fyzická osoba, měl přistoupit na výslovný pokyn žalované související s poskytnutou dotací – viz body 33 a 38 dovolání). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
11. Za popsané situace je tudíž zřejmé, že řešení dovolatelkou vymezené právní otázky týkající se aplikace § 1812 o. z., které žalobkyně prosazuje (tedy závěr, že toto ustanovení nelze při identifikaci stran smlouvy využít), nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, pročež ani z tohoto důvodu nelze její dovolání shledat přípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny advokáta žalované za toto vyjádření ve výši 5 540 Kč [§ 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 1 257,90 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty, neboť advokát žalobkyně je společníkem právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie podle zvláštního právního předpisu, která je plátcem této daně [§ 137 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. Žalobkyně je tak povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení celkem částku 7 247,90 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 7. 2026
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu