33 Cdo 1592/2019

Plný text

33 Cdo 1592/2019-439

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně INES Příbram s.r.o., se sídlem v [adresa] identifikační číslo [IČO]), zastoupené JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované M. S., bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, o 518.246 Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 100/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, č. j. 23 Co 155/2018-409, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 1. 2019, č. j. 23 Co 155/2018-418, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 1. 2018, č. j. 5 C 100/2015-361, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 518.246 Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uzavřel, že účastnice se dohodly na zrušení smlouvy o dílo, a to způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěly projevit (§ 35 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Při vyloučení aplikace § 641 odst. 1 obč. zák. bylo na žalobkyni, aby tvrdila a prokázala vznik nákladů za práce, které žalované účtovala fakturou z 2. 1. 2014; protože přes výzvu a poučení soudu tak neučinila, není její nárok důvodný.

Dovolání, kterým žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).

Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá, je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.

Účastnice uzavřely 10. 8. 2012 smlouvu, jíž se žalobkyně zavázala zhotovit žalované za sjednanou cenu (2.850.000 Kč včetně daně z přidané hodnoty) „novostavbu montovaného rodinného domu.“ Strany se dohodly na fakturaci v šesti etapách s tím, že cena díla může být snížena o práce provedené objednatelkou, svépomocí nebo jinou firmou. Žalobkyně vystavila čtyři faktury, z nichž první dvě na částky 250.000 Kč a 350.000 Kč žalovaná uhradila v plném rozsahu, z třetí faktury na částku 350.000 Kč proplatila 300.000 Kč a čtvrtá faktura znějící na částku 550.000 Kč včetně 14% daně z přidané hodnoty uhrazena nebyla. I když žalovaná dokončení díla nebránila, žalobkyně po neproplacení čtvrté faktury v montáži domu nepokračovala.

O regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř. nejde, vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. Žalobkyně zjevně uvedený předpoklad opomíjí, neboť polemiku s právním posouzením založila na vlastní skutkové verzi, podle níž vůlí smluvních stran bylo dokončit stavbu (montáž) domu svépomocí samotnou objednatelkou, což jí bylo – přes absenci předpokládaného písemného dodatku smlouvy – umožněno.

Je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo kterou dovolací soud řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro její řešení nemůže být podle § 237 o.s.ř. přípustné. Takovou není k přezkumu předložená otázka finančního vyrovnání smluvních stran po zrušení smlouvy o dílo podle § 457 a § 458 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud totiž žalobou uplatněný nárok shledal nedůvodným proto, že žalobkyně neprokázala skutečnosti rozhodné z hlediska jeho posouzení podle uvedených ustanovení.

Protože žalobkyně žádnou právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, neuvedla, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 9. 2019

JUDr. Pavel Krbek předseda senátu

Plný text

33 Cdo 1592/2019-437

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně INES Příbram s.r.o., se sídlem v [adresa] zastoupené JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované M. S., bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, o 518.246 Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 100/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, č.j. 23 Co 155/2018-409, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 1. 2019, č.j. 23 Co 155/2018-418, o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozsudku, t a k t o:

Návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, č.j. 23 Co 155/2018-409, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 1. 2019, č.j. 23 Co 155/2018-418, se zamítá.

Odůvodnění

V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 1. 2018, č.j. 5 C 100/2015-361, ve výroku I., tak, že se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 518.246 Kč, zamítá; současně rozhodl ve výroku II. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 143.759 Kč, a ve výroku III. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 80.322 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání; navrhla, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně, kterým se žalobkyně domáhala zaplacení 518.246 Kč, jako věcně správný potvrzuje, a aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V dovolání odkázala na již podaný návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to pouze v rozsahu výroků II. a III., týkajících se nákladů řízení. Uvedla, že odvolací soud stanovil nepřiměřeně krátkou lhůtu ke splnění povinností uložených napadeným rozhodnutím; i kdyby žalobkyni nehrozila závažná újma, bylo by více než obtížné tuto povinnost ve stanovené lhůtě splnit.

Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit: a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, uvedl, že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu výše citovaného ustanovení, patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že:

1/ dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně);

2/ podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci,

3/ neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech,

4/ podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné,

5/ odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů tzv. „třetí osoby“).

Na podkladě takto ustavených kritérií pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v této věci uzavřel (i v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), že není splněn předpoklad v bodě 3/. Z obsahu dovolání se reálná hrozba závažné újmy žalobkyně, k níž by mělo dojít zaplacením náhrady nákladů řízení, nepodává. Závažnost újmy se poměřuje možným dopadem výkonu rozhodnutí (exekuce) do majetkových poměrů dovolatelky, a to i se zřetelem k rozsahu jejího majetku a míře možného postižení tohoto majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí (srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 78/2016). Dovolatelka neuvádí své majetkové poměry, ze kterých by bylo možno dovodit hrozbu závažné újmy v případě výkonu rozhodnutí, a její majetkové poměry odůvodňující takovou hrozbu nevyplývají ani z obsahu spisu.

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud žádost o odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zamítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 6. 2019

JUDr. Pavel Krbek předseda senátu