Plný text
33 Cdo 1613/2026-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Václava Dudy a Mgr. Vladimíra Berana v právní věci žalobkyně Home Credit a.s., IČO [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému M. G., o zaplacení částky 62 181,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 207 C 68/2025, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2025, č. j. 23 Co 272/2025-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 62 181,26 Kč s příslušenstvím odpovídající pohledávce, jejíž existenci odvozovala z úvěrové smlouvy uzavřené účastníky dne 2. 10. 2023 s tím, že vedle nesplacené jistiny úvěru ve výši 44 652 Kč zahrnovala smluvní pokutu, náhradu účelně vynaložených nákladů a poplatky.
2. Okresní soud v Kladně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 6. 2025, č. j. 207 C 68/2025-48, rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 44 652 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně od 22. 4. 2025 do zaplacení (výrok I), přičemž ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni část nákladů řízení (výrok III).
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni též úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 44 652 Kč za dobu od 4. 2. 2025 do 21. 4. 2025 kapitalizovaný na částku 1 130,36 Kč, přičemž ve zbývající části tohoto výroku uvedený rozsudek potvrdil ve znění, že se žaloba zamítá co do částky 17 529,26 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 828,32 Kč, dále s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 59 929,45 Kč od 22. 4. 2025 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 440,74 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 17 529,26 Kč od 22. 4. 2025 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení vedeného před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, podle kterého žalobkyně v řízení neprokázala, že by to byl právě žalovaný, kdo o uzavření smlouvy žalobkyni požádal a kdo následně tuto smlouvu stvrdil zadáním zaslaného SMS kódu, tj. že by žalobkyně svou nabídku učinila právě ve vztahu k žalovanému a že by žalovaný takovou nabídku přijal. Žalobkyni tak při neprokázaném tvrzení o uzavření úvěrové smlouvy svědčí vůči žalovanému pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího částce, kterou žalovaný od žalobkyně obdržel, snížené o to, co jí již vrátil, tedy částce 44 652 Kč, s jejímž vrácením žalobkyni je žalovaný od 4. 2. 2025 v prodlení.
5. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.
6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. V části, v níž dovolání směřuje proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Žalobkyně v úvodu dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jakou konkrétní hmotněprávní otázku měla v této souvislosti na mysli, však již nespecifikovala, a to ani v dalších částech dovolání, když v rozporu s požadavkem § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neuvedla, jaké právní posouzení dopadající na některou z řešených hmotněprávních otázek pokládá za nesprávné, a nevyložila, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení dle jejího názoru spočívá. Dovolání tedy za popsané situace nelze v této části věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
10. Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytkla nesprávnost závěru, podle kterého neprokázala uzavření úvěrové smlouvy se žalovaným. Domnívá se, že důkazy, které v řízení předložila (a které též v dovolání zrekapitulovala), uvedenou skutečnost jednoznačně prokazují. Odvolací soud, který uvedený závěr učinil, a to s poukazem na zjištění, že telefonní číslo, z něhož bylo uzavření smlouvy potvrzeno, není vedeno na žalovaného, přičemž nebylo prokázáno, že by žalovaný s tímto telefonem skutečně disponoval, měl postupovat v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů upravenou v § 132 o. s. ř., čímž se měl současně odchýlit to ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 283/2000. Tato procesněprávní otázka však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
11. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nemohou být předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., nýbrž Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení téhož soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
12. Jinak tomu bylo dle občanského soudního řádu účinného přede dnem 1. 1. 2013 (tj. před datem účinnosti jeho novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb.), podle něhož bylo možné dovolání podat také proto, že napadené rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012). Od 1. 1. 2013 však pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav, ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2421/2019, nebo ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1148/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 2626/20).
13. Výjimku představuje pouze tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry odvolacího soudu, tedy situace, kdy skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou prima facie natolik vadná, že zakládají porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou v tak zásadním rozporu s konkrétními zjištěními plynoucími z provedených důkazů, že soud k nim nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů upravených v § 132 o. s. ř. nikdy dospět (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. IV. ÚS 92/24). Na rozpor takovéto závažnosti však žalobkyně v dovolání nepoukázala a z její dovolací argumentace ani jinak neplyne.
14. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2026
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu