Plný text
33 Cdo 1645/2026-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a Mgr. Viktora Sedláka ve věci žalobce M. R., zastoupeného Mgr. Janou Volrábovou, advokátkou, se sídlem [adresa] proti žalované A. A., zastoupené JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem, se sídlem v Domažlicích, náměstí Míru 143, o zaplacení 104 652 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 19 C 92/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 1. 2026, č. j. 14 Co 297/2025-191, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 909,10 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky Mgr. Jany Volrábové.
Odůvodnění: (podle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2025, č. j. 19 C 92/2024-157, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 104 652 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů částku 16 480,80 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 1. 2026, č. j. 14 Co 297/2025-191, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 1 000 Kč a úroků z prodlení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve zbylém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 103 652 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované povinnost uhradit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 16 480,80 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
3. Odvolací soud při rozhodnutí ve věci samé vyšel z následujícího skutkového stavu:
Žalobce (jakožto kupující) a žalovaná (jakožto prodávající) uzavřeli dne 24. 10. 2022 (prostřednictvím svých manželů) písemnou smlouvu, jejímž předmětem byl prodej automobilu tovární značky Microcar M.Go. (dále jen „automobil“ či „vozidlo“) za kupní cenu 100 000 Kč, která byla následně dohodou stran snížena na 99 000 Kč. Uzavření kupní smlouvy předcházela zkušební jízda, kterou absolvovat žalobcův syn. Následně po převzetí vozidla (nejspíše ve dnech 1. a 2. 11. 2022) s ním žalobcův syn ujel cca 600 km. Dne 3. 11. 2022 si manželka žalobce všimla, že se pod vozidlem nachází kaluž oleje a nemohla vozidlo nastartovat, proto telefonicky kontaktovala žalovanou stranu. Mechanik, k němuž bylo vozidlo převezeno, zjistil, že z motoru uniká olej, držák motoru byl svařován, baterie nedobíjí, v zadním přichycení motoru chybí dva šrouby a že přední blatníky a přední nárazník nejsou dobře umístěny a mají jinou barvu než zbytek karoserie. Následně dne 16. 11. 2022 již dříve telefonicky vytknuté vady vozidla žalobce vytkl písemně, dne 15. 2. 2023 proběhla stranami domluvená prohlídka vozidla a dne 6. 3. 2023 žalobce od kupní smlouvy odstoupil. Ve věci byly vyhotoveny tři znalecké posudky, ze kterých soudy zjistily, že vozidlo nebylo havarované, mohlo prodělat maximálně menší kolizi, že svár na držáku motoru nemá relevantní vliv na otázku bezpečnosti a způsobilosti automobilu na pozemních komunikacích, že únik oleje z motoru je způsoben netěsností v důsledku běžného opotřebení, že ke dni prodeje automobilu musely být šrouby nedostatečně utaženy, v důsledku čehož se postupně uvolnily a z vozidla vypadly, že špatné dobíjení baterie představuje běžné opotřebení vozidla a nedobře doléhající a odlišnou barvu vykazujících dílů karosérie musel žalobce odhalit při běžné obhlídce vozidla.
4. Odvolací soud se nejprve zabýval vadným připevněním předních nárazníků, kdy připomenul, že všichni znalci se ve svých posudcích shodli, že o vadu jde. Dva ze znalců uvedli, že by tato vada byla, při povinné kontrole vozidla, hodnocena jako závada typu B, tj. vada, která sama o sobě nečiní vozidlo nezpůsobilým k provozu na pozemních komunikacích, ale vyžaduje odstranění ve lhůtě 30 dnů a následnou novou technickou prohlídku vozidla. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně uvedený způsob přichycení správně považoval za vadu, nicméně špatně vyhodnotil právní následky, pokud podobně jako znalci, kterým však takovéto hodnocení nepřísluší, uzavřel, že tato vada měla být zjištěna při prohlídce vozidla. S odkazem na § 2103 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), uvedl, že nelze přenášet odpovědnost na kupujícího s argumentací, že měl kupovanou věc prohlédnout pečlivěji, když v kupní smlouvě bylo uvedeno, že „kupující byl prodávajícím zřetelně seznámen s níže uvedenými závadami vozidla“, přičemž kolonka vad je proškrtnutá a dále, že „prodávající žádnou závadu, která je mu známa, kupujícímu nezatajil“. Odvolací soud konstatoval, že jestliže by uvedená vada byla viditelná tak, že by ji žalobce měl odhalit během koupě, pak o ní musela vědět i žalovaná, která automobil provozovala, tedy pak by byl nutný závěr, že vadu lstivě zastřela nebo o vadě nevěděla, pak by ale nebylo možné požadovat po žalobci, aby si jí při koupi všiml – obě tyto skutkové alternativy vedou k závěru, že aplikace prvé věty § 2103 o. z. a vyloučení práv z vadného plnění není na místě. Následně odvolací soud posuzoval vadu chybějících šroubů. Dospěl k závěru, že špatné nasazení či dotažení šroubů muselo existovat již v době uzavření kupní smlouvy. Soud prvního stupně uvedenou vadu nepovažoval za důvod pro odstoupení od smlouvy, jelikož ji považoval za jednoduše odstranitelnou. Odvolací soud k tomu uvedl, že by takovéto vyloučení nároku z vad obstát mohlo pouze, pokud by odstranění bylo natolik elementárně jednoduché, že by je každý v běžných podmínkách bez jakýchkoliv odborných znalostí zvládl, což však není tento případ, neboť jednak je třeba mít k dispozici potřebné šrouby, a tyto se montují „ze spodu“, tudíž jejich montáž jednoduchá není. Jde o vadu, která brání řádnému užívání automobilu. Odvolací soud uzavřel, že obě vady představovaly porušení kupní smlouvy, první nejspíš nepodstatné, druhá podstatné. Jestliže žalobce obě vady řádně vytkl a požadoval jejich opravu, avšak bezvýsledně a až následně od uzavřené kupní smlouvy odstoupil, pak je jeho odstoupení v souladu s § 2106 odst. 2 a § 2107 odst. 3 o. z.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny.
6. Žalovaná v dovolání formuluje pět právních otázek:
1) zda se jedná o lstivé zastření vady prodávajícím při prodeji, když prodávající sám provedl neodbornou výměnu dílů karosérie, když k jejich připevnění použil binder pásku, která byla použita viditelně, nebyla nijak zakryta, kupující byl o opravě informován, ve smlouvě nebyly uvedeny žádné závady, přestože smluvní strany o závadách prokazatelně jednaly a kupujícímu byla poskytnuta sleva na vadu v otevírání dveří spolujezdce, a zda lze v takovém případě vyloučit použití první věty § 2103 o. z.,
2) zda je v souladu se zásadou spravedlivého procesu a zákazem překvapivosti rozhodnutí, pokud odvolací soud změní zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že nově dovodí lstivé zastření vady na základě interpretace kupní smlouvy, aniž by tento důkaz při odvolacím jednání zopakoval, a aniž by účastníky řízení upozornil na odlišný právní náhled, čímž jim znemožnil se k tomuto zásadnímu obratu vyjádřit a případně navrhnout nové důkazy,
3) zda lze založit právní závěr o existenci vady věci v okamžiku jejího předání výhradně na subjektivním odhadu znalce o dřívějším uvolnění spojovacího materiálu, aniž by se soud v odůvodnění vypořádal s vlivem prokazatelného následného užívaní věci kupujícím (nájezd 700 km) a s rizikem vzniku této vady v důsledku běžného provozu ojetého vozidla, či vymontováním šroubů po převzetí věci, případně i mechanikem kupujícího, navíc za situace, kdy osoby, které vozidlo užívaly po převzetí, nezjistily žádné výjimečné chování vozidla (např. nadměrné vibrace, atp.),
4) zda je v souladu s § 2106 odst. 2 a § 2107 odst. 3 o. z., pokud kupující odstoupí od smlouvy po prohlídce věci znalcem žalované jako prodávající, aniž by vyčkal na zpracování odborného závěru znalcem a vyjádření žalované k reklamaci v přiměřené lhůtě,
5) zda je v souladu s § 2110 o. z., pokud odvolací soud posoudí odstoupení od kupní smlouvy jako důvodné, aniž by zkoumal, zda je žalobce schopen vrátit vozidlo v původním stavu, a to zejména v situaci, kdy žalovaná v řízení uplatnila námitku, že toho není schopen.
K otázce první žalovaná s odkazem na „rozhodnutí NS 33 Cdo 2821/2013, rozhodnutí NS 33 Cdo 2603/2015 a rozhodnutí NS 33 Cdo 1404/2021“ prosazuje, že neprofesionální opravu, při které místo nýtů užila binder pásku nelze považovat za lstivé zastření vady. Uvádí, že žalobce byl o těchto opravách informován a věděl o nich, přičemž uvedenou vadu uplatnil jen na neoprávněné posílení svého postavení vůči žalované při řešení odpovědnosti za vady. Následně žalovaná prosazuje, že závěr o lstivém zastření vady je v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
K otázce druhé žalovaná s odkazem na „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4118/2013“ a Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 777/07 uvádí, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, když při jednání znovu nepřečetl kupní smlouvu a neupozornil strany, že z jejího obsahu hodlá vyvodit jiný právní závěr.
K otázce třetí žalovaná výslovně uvádí, že se jedná o otázku, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Odkazuje na „rozhodnutí NS sp. zn. 33 Cdo 1011/2013“, dle kterého má platit, že pokud existuje několik možných příčin vady, nelze bez přímých důkazů přičíst odpovědnost prodávajícímu jen na základě domněnky. Dovolatelka uvádí, že odvolací soud pochybil, když nahradil důkaz (že vada existovala při předání) domněnkou (že tam musela být), pokud existuje alternativní vysvětlení (nájezd 700 km, vibrace motoru, neodborný zásah mechanika).
K otázce čtvrté žalovaná uvádí, že odvolací soud postupoval při řešení právní otázky důvodnosti odstoupení od smlouvy kupní v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. S odkazem na „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2801/2020“ prosazuje, že kupující nemůže jednostranně odstoupit, pokud neposkytl prodávajícímu reálnou šanci vadu posoudit a odstranit. Prosazuje, že jestliže došlo k prohlídce vozidla znalcem žalované doma u žalobce, žalovaná má jako prodávající právo na přiměřenou dobu k tomu, aby získané informace vyhodnotila a rozhodla se o způsobu vyřízení reklamace.
K otázce páté žalovaná s odkazem na „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2253/2013“ uvádí, že právo na odstoupení zaniká, jestliže kupující užívá věc takovým způsobem, že jí znehodnotí nad rámec běžného opotřebení, přičemž stav vrácené věci má zkoumat soud ex offo.
Závěrem Žalovaná s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS - st. 45/16 uvádí, že v rozhodnutí odvolacího soudu shledává extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, když žalobce fakticky znemožnil vady automobilu odstranit. Závěrem dovolatelka s odkazem, že odvolací soud postupoval v rozporu s „rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 364/2012“, když jeho „bleskové“ odstoupení od smlouvy, kdy prodejce vyvíjel snahu vadu posoudit, je v rozporu s principem dobré víry a musí být považováno za zneužití práva.
7. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
8. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
9. Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
11. Dle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).
12. Dovolání je zčásti vadné a zčásti nepřípustné.
13. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
14. Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, a na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolatel je přitom ze zákona povinen v dovolání uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností dovolacího soudu. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
15. Odmítnutí dovolání, které uvedené požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Úkolem Nejvyššího soudu není v dovolacím řízení z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
16. Uvedeným zákonným požadavkům podané dovolání nevyhovuje. Žalovaná totiž v souvislosti s vymezením přípustnosti jí podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v jeho úvodu pouze uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jaký z uvedených alternativně označených (a logicky se vzájemně vylučujících) důvodů přípustnosti dovolání se má vztahovat k jaké z celkem pěti vymezených právních otázek však nespecifikovala. Pokud v dalším textu dovolání zmiňuje, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a odkazuje-li na „rozhodnutí NS 33 Cdo 2821/2013, rozhodnutí NS 33 Cdo 2603/2015, rozhodnutí NS 33 Cdo 1404/2021, rozhodnutí NS sp. zn. 33 Cdo 1011/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2801/2020, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2253/2013 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 364/2012“, jde o rozhodnutí, která neexistují. Dovolatelka tak své povinnosti řádně vymezit přípustnost dovolání nedostála, když z dovolání neplyne žádný údaj o tom, které z předestřených otázek se má týkat ta která varianta přípustnosti dovolání, ani neuvedla žádná konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu a v nich konkrétně řešených právních otázek, od kterých se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit, což dovolání činí vadným.
17. Nadto pokud žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že považoval její jednání za lstivé zastření vady, pomíjí, že takový závěr odvolací soud neučinil, nýbrž pouze uvedl, že „kdyby vady lstivě zastřela nebo kdyby o vadách nevěděla, nic z toho nemůže vést k vyloučení žalobcových práv z vadného plnění“. Výtka, že odvolací soud založil svůj závěr o příčině vady spočívající v chybějících šroubech pouze na základě domněnky, neodpovídá tomu, co k uvedené vadě uvedl odvolací soud, který vycházel ze znaleckého posudku Ing. Žaluda. Argumentace založená na tvrzení o znemožnění odstranění vady je skutkové povahy; odvolací soud nedospěl k závěru, že žalobce znemožnil vady automobilu odstranit ani že žalované neposkytl dostatek času vytčené vady řešit. Odvolací soud vycházel z toho, že mezi stranami bylo nesporné, že žalovaná opravu automobilu neprovedla, resp. se o ni ani nepokusila, přičemž ani neměla snahu věc jakkoliv řešit.
18. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka 2), ve vztahu k níž dovolatelka uvádí neexistující rozhodnutí dovolacího soudu („rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 4118/2013“) a navíc výtkami ohledně překvapivosti rozhodnutí nenapadá žádný právní závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž mu vytýká vady, které lze uplatnit pouze v případě přípustného dovolání, což není daný případ (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
19. Obecná námitka žalované týkající se extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není s to přípustnost dovolání založit. Je třeba poznamenat, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 a § 211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Výtkou, že odvolací soud nezohlednil, že si žalovaná za účelem posouzení uplatněných vad sjednala znalce, pročež je napadené rozhodnutí „v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem“, dovolatelka nenapadá žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno.
20. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jej odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 7. 2026
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu