Plný text
33 Cdo 1671/2026-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců Mgr. Viktora Sedláka a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobce P. M., zastoupeného JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalované O2 Czech Republic a.s., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], o určení neplatnosti ujednání, o zaplacení 1,62 Kč s příslušenstvím, a o nařízení předběžného opatření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 Nc 102/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2025, č. j. 39 Co 379/2025-50, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že ujednání obsažená v dokumentu „Oznámení o změně smluvních podmínek O2“ ze dne 25. 4. 2025, která žalobci a dalším účastníkům bez jejich aktivního souhlasu: a) převádějí službu O2 TV na službu OnePlay, b) aktivují službu O2 Security, c) zvyšují měsíční cenu z 299 Kč na 349 Kč jsou vůči němu a ostatním účastníkům služby O2 Internet neplatná, a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1,62 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 6. 6. 2025 do zaplacení a náklady řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10. 10. 2025, č. j. 10 Nc 102/2025-36, řízení zastavil, rozhodl o postoupení věci Českému telekomunikačnímu úřadu (dále jen „ČTÚ“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. 12. 2025, č. j. 39 Co 379/2025-50, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy dospěly k závěru, že ve věci jde o spor mezi poskytovatelem veřejně dostupných služeb elektronických komunikací (žalovanou) a účastníkem (žalobcem) ve smyslu § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (dále jen „ZEK“). Žalobce brojí proti změně smluvních podmínek uskutečněné podle § 63b odst. 5 ZEK, přičemž spor se týká práv a povinností upravených ZEK, a náleží tak do pravomoci ČTÚ.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spojuje s řešením otázky, zda je k rozhodnutí sporu o určení neplatnosti změny smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací příslušný soud nebo Český telekomunikační úřad, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Má za to, že z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 205/2011, plyne, že pro posouzení toho, zda ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku neexistence smlouvy je příslušný obecný soud či naopak Český telekomunikační úřad, je určující, zda k bezdůvodnému obohacení na straně podnikatele došlo tím, že mu bylo zaplaceno bez uzavřené smlouvy za služby, které neposkytl a které nikdo ani nepožadoval. Tvrdí, že určovací žaloba není sporem o povinnosti uložené zákonem o elektronických komunikacích, a proto nejde o věc spadající pod § 129 odst. 1 ZEK. S tímto odůvodněním navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolání je přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud zcela vyřešena, konkrétně zda je k rozhodnutí sporu o určení neplatnosti změny smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací příslušný soud nebo Český telekomunikační úřad.
Dovolání není důvodné.
Nutno předeslat, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 5 As 118/2020, při výkladu § 129 odst. 1 ZEK vyšel z toho, že pro pravomoc Českého telekomunikačního úřadu musí být splněn osobní a věcný předpoklad sporu. Osobní předpoklad je splněn tehdy, jde-li o spor mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem, popřípadě uživatelem; věcný předpoklad pak tehdy, týká-li se spor povinností uložených ZEK nebo na jeho základě. Nejvyšší správní soud v uvedené věci zároveň dovodil, že také spor o trvání a platnost smluvního vztahu může být účastnickým sporem podle § 129 odst. 1 ZEK, je-li jeho podstata neoddělitelně spojena s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací a s povinnostmi, které pro poskytovatele a účastníka plynou ze zákona o elektronických komunikacích.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2894/2008, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2010 a které obstálo i v rovině ústavněprávní (srov. usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 1528/09, jímž byla ústavní stížnost směřující proti tomuto usnesení odmítnuta), dovodil, že k projednání a rozhodnutí sporu o úhradu ceny za poskytnutou službu elektronické komunikace je dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu podle § 129 odst. 1, věty první, zákona č. 127/2005 Sb., i tehdy, jestliže osoba vykonávající komunikační činnost postoupila pohledávku vůči účastníku osobě, která komunikační činnost nevykonává. Ve svém rozsudku ze dne 12. 10. 1999 sp. zn. 21 Cdo 2057/98, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2000, pod označením SJ 31/2000, pak Nejvyšší soud vyjádřil a odůvodnil závěr, že oprávnění (pravomoc) správního orgánu o věci rozhodnout vždy zahrnuje posouzení existence či neexistence právního vztahu nebo práva jako základu, z něhož možnost uplatnit subjektivní právo na plnění (nárok) vychází. Není-li dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí žaloby o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva [§ 80 písm. b) o. s. ř.], nespadá do pravomoci soudu ani žaloba na určení, zda tu toto právo je či není [§ 80 písm. c) o. s. ř.]. Ke shodnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 785/2004, a nemá důvod odchylovat se od něj ani v posuzovaném případě.
V projednávané věci žalobce zpochybňuje právní účinky změny smluvních podmínek oznámené poskytovatelem veřejně dostupné služby elektronických komunikací. Podstatou sporu je tedy posouzení, zda poskytovatel při změně smluvních podmínek postupoval v režimu předvídaném ZEK, zejména podle § 63b odst. 5 ZEK. Takový spor se týká povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích ve smyslu § 129 odst. 1 ZEK. Určovací povaha návrhu proto sama o sobě nevylučuje pravomoc Českého telekomunikačního úřadu.
Odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 205/2011 není přiléhavý. V tam posuzované věci byl uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení založený na tvrzení, že účtované plnění nemělo žádný smluvní ani zákonný podklad. V nyní projednávané věci žalobce nezpochybňuje existenci smluvního vztahu ani netvrdí plnění bez právního důvodu, nýbrž napadá účinky jednostranné změny smluvních podmínek v trvajícím smluvním vztahu o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací; podstata sporu proto zůstává v režimu povinností upravených ZEK.
Závěr o pravomoci Českého telekomunikačního úřadu neznamená odepření soudní ochrany. Spory rozhodované podle § 129 odst. 1 ZEK mají soukromoprávní povahu a rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ve věci samé lze na návrh přezkoumat podle části páté občanského soudního řádu (srov. VLACHOVÁ, Barbora. § 129 [Spory mezi osobami vykonávajícími komunikační činnost a účastníkem]. In: VLACHOVÁ, Barbora. Zákon o elektronických komunikacích. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 416, marg. č. 8).
Odvolací soud proto nepochybil, jestliže uzavřel, že projednávaná věc nenáleží do pravomoci soudů v občanském soudním řízení podle § 7 odst. 1 o. s. ř., nýbrž do pravomoci Českého telekomunikačního úřadu podle § 129 odst. 1 ZEK.
Nedůvodné dovolání Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovaná tak byla v dovolacím řízení plně úspěšná. Žalovaná, která nebyla v dovolacím řízení zastoupena zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř., podala k dovolání vyjádření a výši svých hotových výdajů nedoložila. Podle § 151 odst. 3 o. s. ř. jí proto náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč. Výše této náhrady byla určena analogickým použitím § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, namísto § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, uveřejněného pod číslem 50/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 10. 2026
JUDr. Václav Duda předseda senátu