Plný text
33 Cdo 1684/2026-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Václava Dudy a Mgr. Vladimíra Berana v právní věci žalobkyně T. M., zastoupené Mgr. Ninou Macinkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému F. R., IČO [IČO], se sídlem [adresa] a, zastoupeného Mgr. Janem Baerem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení částky 195 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 106/2025, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2026, č. j. 30 Co 28/2026-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 313,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Baera.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 195 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 10. 6. 2024 do zaplacení z titulu odpovědnosti žalovaného za vady díla spočívajícího ve zhotovení a instalaci kuchyňské linky, které si u něj na počátku roku 2022 objednala. Uvedenou částku, kterou žalovanému zaplatila jako zálohu, požadovala vrátit primárně s poukazem na odstoupení od uzavřené smlouvy o dílo, k němuž po zjištění vad přistoupila dne 4. 7. 2022, anebo z titulu přiměřené slevy z ceny předmětného díla, když poukázala i na další vady, o nichž žalovaného informovala v e-mailových zprávách ze dne 31. 8. 2022 a 14. 11. 2022.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 15. 10. 2025, č. j. 9 C 106/2025-107, řízení zastavil (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu), ve výroku o nákladech řízení jej změnil co do výše v něm uvedené částky (výrok II usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III usnesení odvolacího soudu).
4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že řízení je stiženo nedostatkem podmínek řízení spočívajícím v existenci překážky věci zahájené (litispendence), neboť totožného nároku se žalobkyně vůči žalovanému již domáhá v jiném soudním řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno.
5. Usnesení odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výrokům II a III napadeného usnesení, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Přípustnost dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá ani nesprávné poučení, jehož se žalobkyni v závěru tohoto rozhodnutí od odvolacího soudu dostalo (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
9. Otázka, zda v posuzovaném případě brání dalšímu vedení řízení existence překážky věci zahájené ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř., při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho usnesením ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 786/2008, ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1692/2009, a ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 5020/2017, dospěl-li k závěru, že tomu tak je (přičemž z pohledu žalobkyní prezentované nejistoty, zda soud, který rozhoduje v již probíhajícím řízení, vezme do úvahy též vady díla vytknuté vůči žalovanému výše zmíněnými e-mailovými zprávami ze dne 31. 8. 2022 a 14. 11. 2022, se má dle jejího přesvědčení jednat i o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou), přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
10. Závěrem, že je řízení namístě zastavit pro existenci překážky věci zahájené (litispendence) ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř. se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, přijal-li jej na základě zjištění, že v již dříve zahájeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 37/2023, které dosud nebylo pravomocně skončeno, se táž žalobkyně domáhá vůči stejnému žalovanému zaplacení stejné částky s tímtéž příslušenstvím (jež svým časovým vymezením nyní požadované příslušenství nadto přesahuje), přičemž skutkově tento nárok vymezila shodně, jako v nyní řešené věci, tedy jako nárok odvozený od tvrzené existence odpovědnosti žalovaného za stejné vady téhož díla.
11. Vedle judikatury, na kterou v dovolání poukázala sama žalobkyně a s níž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu nikoliv v rozporu, nýbrž v souladu, lze v uvedené souvislosti poukázat též například na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60/2001, nebo v usnesení téhož soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2015, a v usnesení ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 33 Cdo 3060/2024, podle kterých je pro posouzení překážky věci rozhodnuté, případně překážky litispendence, rozhodná totožnost řízení, která je dána totožností jejich předmětu a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a skutkovým základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v popsaném jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben. Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit. Obojí je v nyní řešeném případě dáno (žalobní petit, jenž byl v později zahájeném řízení uplatněn, ostatně ani eventuální petit, za který jej žalobkyně v dovolání označila, nepředstavuje, zní-li stále jen na přiznání částky 195 000 Kč s příslušenstvím).
12. Nic na tomto závěru nemůže změnit ani tvrzená nejistota žalobkyně o tom, zda soudy, které dříve zahájenou věc projednávají, přihlédnou též k vadám, které vůči žalovanému vytkla ve výše zmíněných e-mailových zprávách pocházejících z doby po tvrzeném odstoupení od smlouvy. V souladu s dispoziční zásadou, jež (až na výjimku uvedenou v § 153 odst. 2 o. s. ř.) ovládá civilní sporné řízení, je to výhradně žalobce, kdo vylíčením rozhodujících skutkových okolností a žalobním návrhem (petitem) vymezuje předmět řízení, přičemž soud je tímto vymezením vázán. Oproti tomu právní kvalifikace nároku, i když je v žalobě uvedena, není pro soud závazná a soud je při rozhodování vázán zjištěným skutkovým stavem, ne však tím, jak účastník řízení skutkový stav právně posuzuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004).
13. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny advokáta žalovaného za toto vyjádření ve výši 8 900 Kč [§ 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 1 963,50 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty, neboť advokát žalovaného je plátcem této daně [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Žalobkyně je tak povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení celkem částku 11 313,50 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2026
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu