Plný text
33 Cdo 1730/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Z. D., zastoupené JUDr. Evou Burdovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému C. D., zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem se sídlem Brno, Wurmova 16, o příslušenství pohledávky, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 3/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2010, č. j. 49 Co 109/2008-73, takto :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 27. září 2007, č. j. 3 C 3/2006-50, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 30.500,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), řízení o zaplacení částky 85.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 19 % ročně z této částky za dobu od 9. 7. 2006 do zaplacení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení a o vrácení části soudního poplatku (výroky III. a IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. listopadu 2010, č. j. 49 Co 109/2008-73, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 19 % úrok z prodlení z částek blíže specifikovaných za období od 3. 11. 1995 do zaplacení, potvrdil, v nákladovém výroku jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím 31. 12. 2012).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Bez významu je výhrada žalovaného, že odvolací soud nepřihlédl k jeho v odvolacím řízení uplatněným tvrzením, že listinu označenou jako „uznání dluhu“ podepsal dne 18. 9. 1995 v mylném domnění, že tím uzavírá písemnou smlouvu o půjčce, a že příslib uhradit dluh ve výši 200.000,- Kč do 2. 11. 1995 nemohl být vzhledem k jeho poměrům vážným projevem vůle. Žalovaný tím uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů). Mimo rámec uvedeného se sluší připomenout, že soud prvního stupně poučil žalovaného opakovaně při jednáních dne 19. 6. 2007 a dne 27. 9. 2007 podle § 119a odst. 1 o. s. ř. (čl. 37 a 48 spisu), takže odvolací řízení probíhalo v systému neúplné apelace, v němž platí tzv. zákaz uplatňování novot. Znamená to, že účastník je povinen všechny rozhodné skutečnosti uvést a důkazy označit dříve, než soud prvního stupně ve věci vyhlásí rozhodnutí. Jestliže účastník skutečnosti a důkazy před soudem prvního stupně neuplatnil, může tak učinit v odvolacím řízení jen za podmínek upravených v § 205a odst. 1 o. s. ř. Protože žalovaný nové skutečnosti uplatnil teprve v řízení před odvolacím soudem, aniž byla splněna některá z podmínek, na něž pamatuje § 205a odst. 1 o. s. ř., nemohl k nim odvolací soud přihlížet.
S poukazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný zpochybnil správnost právního závěru, že dne 18. 9. 1995 platně v souladu s § 558 obč. zák. písemně uznal dluh z půjčky poskytnuté mu žalobkyní dne 2. 9. 1995 co do důvodu a výše s příslibem jej uhradit do 2. 11. 1995, a že se tudíž v důsledku tohoto uznání na právo žalobkyně vztahovala desetiletá promlčecí doba podle § 110 odst. 1 obč. zák. Námitku neplatnosti uznání dluhu založil ovšem na argumentaci uplatněné nepřípustně až v odvolacím řízení (listinu uznání dluhu podepsal dne 18. 9. 1995 v omylu, že jde o smlouvu o půjčce, a příslib uhradit dluh do 2. 11. 1995 nebyl vážným projevem vůle). I kdyby nešlo o tzv. nepřípustné novoty, nebyly by tyto výtky způsobilé založit v posuzovaném případě přípustnost dovolání. Z obsahového vylíčení těchto dovolacích námitek (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že žalovaný zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu za pomoci vlastní verze skutku, tedy prostřednictvím skutkových námitek. Pomíjí přitom, že v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, vyloučeno a dovolací soud je povinen vyjít ze skutkového stavu věci, který byl podkladem pro rozhodnutí věci. Je tedy evidentní, že napadené rozhodnutí nemá z hlediska posouzení otázek platnosti uznání dluhu žalovaným a promlčení práva žalobkyně na úhradu nedoplatku půjčky zásadní právní význam.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže založit ani výhrada, že požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. který žalovaný spatřuje ve svých současných osobních poměrech; zatímco v době uzavření smlouvy o půjčce v roce 1995 byl výdělečně činný, nyní je v invalidním důchodu. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se sice nezabýval otázkou, zda požadavek žalobkyně na zaplacení příslušenství pohledávky lze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, avšak dovolací soud dospěl k závěru, že absenci tohoto posouzení mu nelze úspěšně vytýkat, neboť žalovaný existenci právně významných skutečností netvrdil a ani ty, které uvedl v dovolání, nejsou z hlediska aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. relevantní (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 152).
Rozhodnutím o výši úroků z prodlení podle § 517 odst. 2 obč. zák. se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2006, v němž Nejvyšší soud vyslovil právní názor, podle něhož povaha ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby výše úroků z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí). Jakkoli nebylo v řízení prokázáno tvrzení žalovaného, že si účastníci smluvili úroky ve výši 10 %, sluší se připomenout, že od úroků z prodlení je třeba odlišovat tzv. „smluvené“ úroky představující úplatu za užívání půjčené jistiny (§ 568 obč. zák.), a ty nebyly předmětem řízení.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalovaného pro jeho nepřípustnost odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. června 2012
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu