Plný text
33 Cdo 1794/2026-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Horňákem ve věci žalobkyně CWA financial s. r. o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému J. N., zastoupenému Mgr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem ve Vraňanech č. p. [č.p.], o zaplacení 209 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 227/2025, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze 17. 12. 2025, č. j. 72 Co 385/2025-69, takto:
Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í : (podle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 13. 11. 2025, č. j. 67 C 227/2025-55, zastavil řízení v projednávané věci a rozhodl o nákladech řízení.
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. 12. 2025, č. j. 72 Co 385/2025-69, usnesení soud prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání.
4. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
5. Dovolání není projednatelné.
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.
9. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není totiž úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat při pochybnosti dovolatele správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. Bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), je povinen ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti (dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť). Vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
10. Dovolání shora uvedené postuláty nesplňuje. Žalovaný v úvodním vymezení svého dovolání důvod jeho přípustnosti vymezil tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, případně byly řešeny rozdílně a „mají zásadní právní význam“, dále ohlašuje, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, čímž porušil jeho základní práva zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod, žádnou otázku (procesního či hmotného práva) k posouzení však neformuluje. Řádné vymezení přípustnosti dovolání nepředstavuje tvrzení dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od závěru usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1211/99 (týkajícího se nemožnosti vzít zpět dalším úkonem zpětvzetí návrhu na zahájení řízení, jehož účinky nastaly tím, že se dostalo do dispozice soudu), což se míjí s procesní situací v nyní projednávané věci, kdy podle odvolacího soudu ke zpětvzetí žaloby nedošlo. Konečně lze uvést, že na věc dopadající procesní úprava dovolacího řízení nepracuje s předpokladem přípustností dovolání v případě, že rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jak dovolatel sděluje v části II svého dovolání.
11. Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti v intencích § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Protože v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013), Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 243f odst. 2 o. s. ř. odmítl.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí (§ 151 odst. 1 ve spojení s § 243b o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 8. 2026
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu