33 Cdo 1979/2019

Plný text

33 Cdo 1979/2019-144

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce J. P., bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému J. L., bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Cembisem, advokátem se sídlem [adresa] o 133.360 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 71/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019, č. j. 14 Co 13/2018-100, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.180 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jiřího Dobišara, advokáta.

Odůvodnění:

Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 10. 10. 2017, č.j. 8 C 71/2015-56, uložil žalovanému zaplatit žalobci 133.360 Kč s 8,05 % úroky z prodlení od 1. 10. 2013 do zaplacení; současně žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 43.657,70 Kč.

Rozsudkem ze dne 28. 2. 2019, č.j. 14 Co 13/2018-100, Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalobci přiznal částku 47.566 Kč, a žalovaného zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci ve výši 17.313 Kč. Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že žalobce (advokát) má právo na požadované peněžité plnění, které představuje mimosmluvní odměnu a náhradu hotových výdajů za úkony právní služby učiněné na základě smlouvy o poskytování právních služeb ve sporu vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 25/2006 (§ 724 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“, § 1 odst. 1, § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“). Okolnost, že činnost příkazníka nepřinesla výsledek, který příkazce očekával, nezpůsobil žalobce porušením povinností advokáta (§ 730 odst. 2 obč. zák.). Protože žalobce mohl právo na odměnu a náhradu výdajů poprvé uplatnit v okamžiku, kdy příkazní smlouva zanikla splněním příkazu (1. 8. 2013), není právo promlčeno, neboť řízení bylo zahájeno 2. 4. 2015 (§ 101 obč. zák.).

Dovolání, kterým žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).

Odvolací soud vyšel z toho, že žalovaný (klient) uzavřel s žalobcem (advokátem) smlouvu o poskytování právních služeb. Na základě procesní plné moci z 20. 4. 2005 žalobce zastupoval žalovaného v řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 25/2006. V listině - plné moci bylo mimo jiné uvedeno, že „podle smlouvy o poskytnutí právní pomoci náleží odměna za toto zastoupení spolu s hotovými výlohami a náhradou za ztrátu času. Jsem povinen ji zaplatit, kdykoliv mi bude vyúčtována, společně a nerozdílně s těmi, kteří společně se mnou udělili zmocnění, bez ohledu na to, zda byla přisouzena vůči odpůrci.“ Výši odměny za poskytování právních služeb účastníci – jak vyplývá i z obsahu plné moci z 20. 4. 2005 – nesjednali, takže se řídí ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb. Řízení, ve kterém žalobce žalovaného na základě plné moci zastupoval, skončilo právní mocí rozsudku z 11. 6. 2013, č.j. 4 C 25/2006-245, tj. 1. 8. 2013. Odvolací soud zjistil, že žalovaný – ačkoliv v odporu proti platebnímu rozkazu a v odvolání uvedl, že mu žalobce způsobil škodu ve výši 250.000 Kč, resp. 350.000 Kč – neučinil projev směřující k započtení vzájemných pohledávek a ani netvrdil, že k započtení pohledávek (dohodou či jednostranným právním úkonem) došlo mimo řízení.

Námitky žalovaného předestřené v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr o důsledcích plynoucích z toho, že účastníci v (ústní) příkazní smlouvě (o poskytování právních služeb) nesjednali smluvní odměnu (§ 1 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), a právní závěr o předpokladech zápočtu vzájemných pohledávek (§ 580 obč. zák., § 98 o.s.ř.). Činí-li soud zjištění z obsahu právního úkonu (zde plné moci), jde o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99). Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z kterého vyšel odvolací soud. Dovolací soud je totiž vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o.s.ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají. Předloženou argumentací se tak žalovaný domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.

K vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, je bezcenná námitka, týkající se absence poučení žalovaného podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že porušení poučovací povinnosti podle § 118a o.s.ř. je vadou řízení, pro kterou odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zruší, jen tehdy, jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu (§ 219a odst. 1, § 213b odst. 2 o.s.ř.), což v souzené věci nenastalo.

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.)

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 17. 10. 2019

JUDr. Pavel Krbek předseda senátu

Plný text

33 Cdo 1979/2019-141

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce J. P., bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému J. L., bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Cembisem, advokátem se sídlem [adresa] o 133.360 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 71/2015, o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019, č.j. 14 Co 13/2018-100, t a k t o:

Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019, č.j. 14 Co 13/2018-100, se zamítá.

Odůvodnění

V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 10. 10. 2017, č.j. 8 C 71/2015-56, kterým Okresní soud v Břeclavi žalovanému uložil zaplatit žalobci 133.360 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 1. 10. 2013 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve kterém navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Součástí dovolání byl také návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí; podle žalovaného neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí by mu hrozila závažná újma.

Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“), může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit: a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, uvedl, že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu výše citovaného ustanovení, patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že:

1/ dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně);

2/ podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci,

3/ neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech,

4/ podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné,

5/ odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů tzv. „třetí osoby“).

Na podkladě takto ustavených kritérií pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v této věci uzavřel (i v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), že není splněn předpoklad v bodě 4/. O tom, že dovolání bude pravděpodobně úspěšné, lze hovořit tehdy, jestliže dosavadní poznatky podle obsahu spisu umožňují (bez prejudice ve vztahu k vlastnímu rozhodnutí o dovolání) pravděpodobnostní úsudek ve prospěch závěru o možné důvodnosti dovoláním uplatněného dovolacího důvodu, případně ve prospěch závěru o možné existenci vad, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Uvedený předpoklad však v daném případě splněn není, neboť podle obsahu spisu se úspěšnost dovolání jeví jako nepravděpodobná.

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud žádost dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zamítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 6. 2019

JUDr. Pavel Krbek předseda senátu