Plný text
33 Cdo 2013/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce P. V., zastoupeného JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalované DEVELOP BUILDING s.r.o., se sídlem [adresa] (identifikační číslo osoby [IČO]), zastoupené Mgr. Jakubem Joskou, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 161.251,09 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 52/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2014, č.j. 29 Co 432/2014-512, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2014, č.j. 29 Co 432/2014-512, v části, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 6. 2014, č.j. 16 C 52/2012-434, ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 84.566,- Kč, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným rozhodnutím rozsudek ze dne 30. 6. 2014, č.j. 16 C 52/2012-434, ve výroku, jímž Obvodní soud pro Prahu 3 uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení 74.560,20 Kč, změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 84.566,- Kč. Odvolací soud se neshodl se soudem prvního stupně, který o náhradě nákladů mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), vycházeje ze zásady poměrného procesního úspěchu ve věci, a uzavřel, že výše přiznaného plnění se odvíjela zcela od závěrů ustanoveného znalce; za použití ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. přiznal proto žalobci plnou náhradu nákladů řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Ztotožnila se s rozhodnutím soudu prvního stupně a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1280/2014, namítla, že odvolací soud se aplikací § 142 odst. 3 o.s.ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že o nákladech řízení nelze rozhodnout podle § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť znalecký posudek Ing. Škvora se netýkal pouze výše plnění, ale i základu žalobního nároku, posuzoval-li znalec, zda žalobcem tvrzené vady a nedodělky jimi skutečně jsou. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že ustanovený znalec se nevyjadřoval k základu nároku, a navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky (ne)aplikovatelnosti ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§ 237, § 239 o.s.ř.).
I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu (§ 142 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu může být ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. aplikováno v případě, kdy je účastník částečně neúspěšný proto, že oproti znalci jinak odhadl výši plnění, nikoliv však v případě, kdy důvodem jeho částečného neúspěchu je skutečnost, že v žalobě jinak stanovil základ nároku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1280/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/20104, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1969/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2170/2014). V souzené věci byl neúspěch žalobce způsoben nejen odlišným (nižším) oceněním některých vad ustanoveným znalcem, ale primárně tím, že některé jím tvrzené vady nebyly soudem prvního stupně takto vyhodnoceny. Rozdíly mezi faktickým stavem a údaji obsaženými v projektové dokumentaci totiž nebyly oproti názoru žalobce soudem prvního stupně, s jehož právním posouzením se odvolací soud ztotožnil, kvalifikovány jako vady, respektive jako rozpor s kupní smlouvou, s odůvodněním, že k nim došlo před uzavřením kupní smlouvy; v ní žalobce prohlásil, že bez ohledu na dřívější ujednání kupuje bytovou jednotku a k ní náležející společné části domu včetně všech jejich změn, jež byly provedeny v době do uzavření kupní smlouvy. Lze shrnout, že o nákladech řízení v souzené věci nelze rozhodnout podle § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobci byla přiznána sleva z kupní ceny nikoli za všechny vady, které v žalobě skutkově vymezil.
Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2, věta první, o.s.ř.). Nepřistoupil přitom ke změně napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 243d písm. b) o.s.ř., neboť s přihlédnutím k cílům uvedeným v důvodové zprávě zákona č. 404/2012 Sb., tedy vyřešení „neúnosného zatížení Nejvyššího soudu“ a „posílení role Nejvyššího soudu jako sjednotitele judikatury tak, aby jeho rozhodovací praxe měla spíše prospektivní charakter“, nepovažuje pouhou kalkulaci náhrady nákladů řízení za podstatnou pro sjednocovací činnost Nejvyššího soudu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3834/2014).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud rozhodne též o nákladech tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.) a neopomene ani žalovanou zaplacený soudní poplatek za dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2015
JUDr. Pavel K r b e k předseda senátu