Plný text
33 Cdo 2088/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce O. M., zastoupeného JUDr. D. K., advokátkou proti žalovanému O. M., zastoupenému JUDr. H. S., advokátkou o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 288/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. ledna 2007, č. j. 19 Co 690/2006-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám JUDr. H. S., advokátky.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. ledna 2007, č. j. 19 Co 690/2006-75, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. srpna 2006, č. j. 12 C 288/2005-49, jímž byla zamítnuta žaloba o povinnosti žalovaného vyklidit nemovitosti - dům č. p. [č.p.] na pozemku stav. parc. č. [parcela] včetně této parcely, pozemků parc. č. [parcela] a 252, vše zapsáno na listu vlastnictví č. [LV] pro katastrální území D. B., obec K. (dále též „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a dovolacím soudem nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
V rámci způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce otevřel dovolacímu přezkumu posouzení otázky, zda vzhledem k okolnostem případu lze chování žalovaného k němu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, tedy zda byla naplněna jedna ze zákonných podmínek pro vrácení daru ve smyslu § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda chování obdarovaného lze kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuelně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. To platí tím spíše pro danou věc, kdy chování žalovaného a žalobce bylo charakterizováno vzájemnými útoky a neoprávněnými zásahy do jednotlivých práv (práva vlastnického žalovaného a práva žalobce užívat určité místnosti v domě vyplývajícího z věcného břemene). Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace § 630 obč. zák., podal Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích opakovaně. Namátkou je možno zmínit např. rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, který se v souladu s ostatními judikáty dovolacího soudu vyjadřuje obecně i k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského, objektivizovaného, pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Odvolací soud, který stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném případě jednání žalovaného nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák., rozhodl v intencích uvedeného výkladu; opodstatněnou proto není výtka žalobce, že napadené rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.
K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky, které sestávají z odměny advokátky ve výši 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat u soudu návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu