Plný text
33 Cdo 2151/2025-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Ambis Univerzita, a.s., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Danou Burdovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované K. J., o zaplacení 38 765 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 36 765 Kč, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 30 C 241/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2025, č. j. 95 Co 544/2024-246, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení dlužného školného, sankčních plateb a smluvní pokuty, a to na základě uzavřené smlouvy o studiu.
Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2024, č. j. 30 C 241/2022-180, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 12. 8. 2024, č. j. 30 C 241/2022-194, rozhodl tak, že uložil žalované povinnost zaplatit 16 766 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 25 999 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 36 765 Kč (výrok II), jakož i žalobu co do smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně z částky 36 765 Kč (výrokem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV., V. a VI.).
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 4. 2025, č. j. 95 Co 544/2024-246, výrokem I. odmítl odvolání žalobkyně proti části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit 16 766 Kč s příslušným úrokem z prodlení, výrokem II. a) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit 21 999 Kč s příslušným úrokem z prodlení, výrokem II. b) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v části, v níž byla žaloba zamítnuta a ve výrocích III., V. a VII., a výroky IV. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soudy vzaly za prokázané, že účastnice uzavřely dne 3. 9. 2019 smlouvu o studiu, jejímž předmětem bylo poskytování vysokoškolského vzdělání v bakalářském studijním programu. Žalovaná byla přijata a zapsána ke studiu v akademickém roce 2019/2020. Absolvovala zimní semestr 2019/2020, účastnila se letního semestru téhož akademického roku, avšak nezískala potřebný počet kreditů pro postup do dalšího ročníku. Výše školného činila 21 400 Kč za semestr, v případě splátek bylo školné zvýšeno o 15 %. Žalovaná uhradila školné za zimní semestr 2019/2020, avšak neuhradila splátky školného za letní semestr 2019/2020 ani školné za zimní semestr 2020/2021, ve výši 21 999 Kč. Dne 29. 9. 2020 podala žádost o přerušení studia, které nebylo vyhověno rozhodnutím ze dne 8. 10. 2020. Její studium bylo ukončeno rozhodnutím rektorky žalobkyně ze dne 4. 3. 2021 pro neplnění studijních povinností, jež nabylo právní moci dne 3. 5. 2021. Žalovaná byla studentkou žalobkyně až do právní moci rozhodnutí o ukončení studia. Ujednání o smluvní pokutě bylo obsaženo ve všeobecných podmínkách, které tvořily součást smlouvy o studiu.
Odvolací soud dospěl k závěru, že k ukončení studia nedošlo faktickou neúčastí žalované na výuce, ale až právní mocí rozhodnutí rektorky o ukončení studia. Do tohoto dne měla žalovaná postavení studentky (tzn. včetně zimního semestru 2020/2021). Proto uzavřel, že žalované vznikla povinnost uhradit školné za uvedený semestr ve výši 21 999 Kč, přičemž tento nárok nepovažoval za smluvní pokutu ani jiné sankční plnění, nýbrž za řádné školné odpovídající trvání studia. Současně posoudil ujednání o smluvní pokutě a o poplatcích za upomínky, obsažená ve vnitřních předpisech žalobkyně, jako ujednání zneužívající ve spotřebitelské smlouvě, která nebyla individuálně sjednána, byla formulována jednostranně, pro spotřebitele byla nevýhodná a svou povahou skrytá. S odkazem na § 1813 a § 1815 o. z. k těmto ujednáním nepřihlížel, a proto žalobkyni nepřiznal právo na smluvní pokutu ani na poplatky za upomínky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spojuje s dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nevyřešenou otázku, zda je smlouva o studiu uzavřená mezi soukromou vysokou školou a studentem smlouvou spotřebitelskou, a zda je v takovém případě namístě aplikace ustanovení § 1813 a § 1815 o. z. Brojí proti závěru odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,3 % denně z dlužné částky a ujednání o poplatcích za upomínky představují zneužívající ujednání ve spotřebitelské smlouvě, a namítá, že tato ujednání byla legitimní, přiměřená a sjednaná v souladu se zásadou smluvní autonomie. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl, případně jej zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolání není přípustné.
K doplnění dovolání doručenému Nejvyššímu soudu dne 31. 3. 2026 nelze přihlížet, neboť bylo učiněno až po uplynutí lhůty k podání dovolání (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a argumentačně nepředstavuje doplnění původní dovolací argumentace či další rozvedení původně uplatněných důvodů dovolání.
Dovolatelka zakládá přípustnost dovolání především na tvrzení, že odvolací soud nesprávně posoudil právní poměr mezi soukromou vysokou školou a její studentkou jako vztah spotřebitelský. Tato námitka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť uvedená právní otázka již byla vyřešena v rozhodovací praxi Nejvyššího (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 31 Cdo 1737/2025) a Ústavního soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24, a ze dne 7. 5. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3310/24).
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 31 Cdo 1737/2025, přijal a odůvodnil závěr, že smlouva o studiu uzavřená mezi soukromou vysokou školou a studentem je smlouvou spotřebitelskou, je-li vzdělávání poskytováno za úplatu hrazenou převážně ze soukromých prostředků studenta, zejména formou školného. Odvolací soud se od těchto závěrů neodchýlil a dovolací argumentace tak ve skutečnosti představuje pouze polemiku s právním názorem, který byl již dovolacím soudem autoritativně vyřešen.
Dovolatelka dále namítá, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,3 % denně z dlužné částky a o poplatcích za upomínky byla legitimní, přiměřená a sjednaná v souladu se zásadou smluvní autonomie.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (srov. např. rozsudek ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 961/2017, nebo rozsudek ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015) reflektoval závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, že ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky využít, nicméně taková aplikace má nejen formální omezení (např. text má být dostatečně čitelný, přehledný, logicky uspořádaný), ale i omezení obsahová. Právní úprava proto stanoví základní limity pro jejich použití. Pro spotřebitelské smlouvy platí, že nesmí pod hrozbou absolutní neplatnosti podle § 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (nyní § 1813, § 1814 o. z. s důsledkem plynoucím z § 1815 o. z.) obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle demonstrativního výčtu se za taková považují mimo jiné ujednání, s nimiž se spotřebitel neměl možnost seznámit před podpisem smlouvy, což budou typicky právě obchodní podmínky. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Samotný podpis pod tzv. včleňovací klauzuli přitom pro uplatnění obchodních podmínek sám o sobě nestačí, nýbrž je třeba, aby zároveň byl naplněn i druhý předpoklad, tedy známost smluvních podmínek či jejich přiložení.
V nyní souzené věci tvořily Všeobecné podmínky studia přílohu smlouvy o studiu, smluvní pokuta byla včleněna mezi výpověď smlouvy o studiu a právem vysoké školy ponechat si školné v případě ukončení, zanechání nebo přerušení studia. Poplatek za upomínku k úhradě nebyl uveden ani ve smlouvě ani ve Všeobecných podmínkách, ale byl skrytý ve vnitřním předpisu vysoké školy (Opatření rektorky).
Nejvyšší soud již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 102/2013, uvedl, že výklad sousloví „v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran" představuje tzv. acte éclairé, tj. otázku unijního práva již vyjasněnou Soudním dvorem Evropské unie (dále jen jako "SDEU") a nevzbuzující pochybnost. SDEU v rozsudku ze dne 14. 3. 2013 ve věci M. A. proti Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa), C-415/11, vyložil, že článek 3 odst. 1 směrnice 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „významná nerovnováha" v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí. Za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha „v rozporu s požadavkem dobré víry", je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. (...) Ujednání o smluvní pokutě je vedlejším ujednáním, které není typickou součástí smlouvy. Povinnost spotřebitele v daném případě smluvní pokutu hradit by nastoupila výlučně proto, že poskytovatel využil dispozitivní úpravu a tuto povinnost spotřebitele do adhezní smlouvy vtělil. Za situace, kdy výlučně spotřebitele stíhá povinnost hradit smluvní pokutu při porušení smlouvy, a nikoliv též poskytovatele služby, lze uzavřít, že jde o ujednání představující, i vzhledem k poměru výše smluvní pokuty k výši (významu) jí zajištěné povinnosti, významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to k újmě spotřebitele. Poskytovatel přitom nemohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s daným ujednáním souhlasil v případě individuálního sjednání smlouvy.
Úvahy odvolacího soudu v této věci jsou v souladu s výše uvedenými závěry.
Nejvyšší soud s ohledem na to dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku o nákladech řízení; v tomto rozsahu však dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Žalobkyně svým dovoláním (mimo jiné) brojí proti výroku II. a), jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně co do povinnosti zaplatit částku 21 999 Kč s příslušenstvím. Dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu není subjektivně přípustné, neboť žalobkyně byla v tomto rozsahu procesně úspěšná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3508/2013, uveřejněné pod č. 95/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); k podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, byť i nepatrná, odstranitelná jeho zrušením nebo změnou, což se v tomto případě nestalo.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2026
JUDr. Václav Duda předseda senátu