Plný text
33 Cdo 2180/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně L. Č., zastoupené JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Bc. A. Z., zastoupené JUDr. Leošem Vyhnánkem, advokátem se sídlem [adresa] A, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 148/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. února 2012, č. j. 12 Co 437/2011-118, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7. února 2012, č. j. 12 Co 437/2011-118, potvrdil rozsudek ze dne 13. října 2011, č. j. 19 C 148/2011-94, jímž Okresní soud v Olomouci zamítl žalobu o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaná na základě kupní smlouvy uzavřené dne 30. 6. 2010 s žalobkyní nabyla do svého vlastnictví zde specifikovanou bytovou jednotku s příslušnými podíly na společných částech domu za kupní cenu 1.600.000,- Kč. Podle ujednání účastnic obsaženého v jimi uzavřené smlouvě o budoucí kupní smlouvě ze dne 9. 4. 2010 měla žalovaná plnit žalované zálohu kupní ceny ve výši 100.000,- Kč k rukám K. M. (tj. dohoda o platebním místě). Z těchto zjištění soudy učinily závěr, že žalovaná žalobkyni uhradila celou kupní cenu, jestliže na základě jejich ujednání obsaženého ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě předala dne 9. 4. 2010 částku 100.000,- Kč coby zálohu na kupní cenu K. M.; závazek žalované z kupní smlouvy zaplatit žalobkyni kupní cenu 1,600.000,- Kč tudíž zanikl splněním (§ 559 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v něm obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž do té doby je nadále použitelné - srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Ačkoli žalobkyně v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Podstatu jejích dovolacích námitek tvoří výhrady proti skutkovému zjištění ohledně místa plnění zálohy kupní ceny ve výši 100.000,- Kč sjednaného ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě a v kupní smlouvě, které bylo právně významné pro závěr odvolacího soudu, zda povinnost žalované zaplatit žalobkyni kupní cenu zanikla splněním (§ 559 obč. zák.). Oproti odvolacímu soudu, který ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 9. 4. 2010, z kupní smlouvy ze dne 30. 6. 2010, uzavřených žalobkyní (prodávající) a žalovanou (kupující), a z výpovědí žalované jako účastnice řízení a svědka K. M. vzal za prokázané, že sjednané místo plnění zálohy kupní ceny bylo u K. M., jenž zprostředkoval žalobkyni prodej bytové jednotky (jinými slovy řečeno, účastnice projevily shodnou vůli, že část kupní ceny ve výši 100.000,- Kč uhradí žalovaná žalobkyni v hotovosti k rukám K. M.), prosazuje žalobkyně názor, že z obsahu uvedených smluv vyplývá pouze to, že se účastnice dohodly, že žalovaná měla svěřit K. M. částku 100.000,- Kč v podobě „rezervačního poplatku“ do jakési úschovy trvající nejdéle do podpisu kupní smlouvy“. Otázka, co bylo obsahem ujednání účastníků zaznamenaných ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě a v kupní smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, ročník 2002, pod č. 46). Právním posouzením je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Argumentuje-li žalobkyně v dovolání nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech týkajících se obsahu ujednání účastnic o místě plnění zálohy kupní ceny (sjednané místo plnění bylo u K. M.) a vyšel z jí prezentovaného výkladu smluvního ujednání, že v kupní smlouvě byla sjednána pouze úschova zálohy kupní ceny u K. M., musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, a to, že peněžitý závazek žalované z kupní smlouvy v rozsahu 100.000,- Kč nezanikl splněním, uhradila-li žalovaná zálohu kupní ceny k rukám K. M. (§ 567 odst. 1 a § 559 obč. zák.). Žalobkyně tak prostřednictvím vlastní verze skutku zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu. Přehlíží ovšem, že skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný a dovolací soud je povinen z něho vycházet.
Námitka žalobkyně, že K. M. nevybavila písemnou plnou mocí k převzetí zálohy kupní ceny od žalované, je z hlediska ujednání o platebním místu nevýznamná.
Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. prosince 2012
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu