Plný text
33 Cdo 2306/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Wüstenrot - stavební spořitelně a. s., se sídlem [adresa] identifikační číslo [IČO], zastoupené Mgr. R. N., LL.M., advokátem se sídlem [adresa] o určení neplatnosti výpovědi smlouvy o stavebním spoření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 54/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2016, č. j. 30 Co 336/2015-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. R. N., LL.M., advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2016, č. j. 30 Co 336/2015-101, potvrdil rozsudek ze dne 23. července 2015, č. j. 11 C 54/2015-60, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že výpověď smlouvy o stavebním spoření č. 11443827 uzavřené 10. 4. 2000, kterou žalovaná učinila v písemnosti z 20. 3. 2014, je neplatná, a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popř. zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení. Namítá, že žalobce v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. S důvody, pro které odvolací soud nepřipustil změnu žaloby, souhlasí a správným shledává rovněž závěr, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání žalobce shora uvedený postulát nesplňuje, neboť přípustnost dovolání je zde zdůvodněna pouhou citací části zákonného ustanovení („napadený rozsudek spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ s dovětkem „resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“). Z obsahu dovolání se podává, že žalobce vytýká odvolacímu soudu, že v dané věci nesprávně aplikoval § 216 odst. 2 o. s. ř., jestliže nepřipustil změnu žaloby, že pochybil při posouzení existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.) a že nesprávně vyřešil otázku platnosti výpovědi smlouvy podle § 582 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, aniž by přitom specifikoval, od kterých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil a v kterých z jím zmíněných otázkách „hmotného práva“, resp. procesního práva. Z obsahu dovolání není ani seznatelné, která z těchto právních otázek je podle žalobce dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolací argumentaci tak nelze považovat za způsobilé vymezení přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř.
Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. července 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu