Plný text
33 Cdo 2364/2025-396
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně I. Ř., zastoupené Mgr. Petrou Šimkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované PRAGUE TAX SERVICES, a.s., se sídlem [adresa] (identifikační číslo [IČO]), zastoupené JUDr. Petrem Hostašem, advokátem se sídlem [adresa] o 99 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 34/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2025, č.j. 68 Co 47/2025-370, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 667,10 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Petry Šimkové, advokátky.
Odůvodnění:
Předmětem řízení je částka 99 000 Kč, představující odměnu žalobkyně za služby daňového poradenství poskytnuté žalované v měsíci září 2021 (75 000 Kč) a odměnu za vícepráce v měsíci srpnu 2021 (24 000 Kč).
V projednávané věci Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl poprvé rozsudkem ze dne 29. 5. 2023, č. j. 29 C 34/2022-206, jímž žalované uložil zaplatit žalobkyni 75 000 Kč s 8,5 % úroky z prodlení od 16. 10. 2021 do zaplacení a 41 452 Kč na náhradě nákladů řízení; žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 24 000 Kč s příslušenstvím, zamítl. Odvolací soud rozsudek usnesením ze dne 5. 3. 2024, č. j. 22 Co 144/2023-245, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okolnosti uzavření příkazní smlouvy označil za neobvyklé s tím, že smlouva vykazuje řadu znaků závislé práce odrážející se také v samotné činnosti žalobkyně (pravidelná měsíční odměna, výkon práce na pracovišti žalované ve vymezené době, využívání pracovních pomůcek, vztah nadřízenosti a podřízenosti, evidence docházky apod.). Soudu prvního stupně uložil, aby znovu posoudil, jaký právní vztah mezi účastnicemi vznikl a aby se zabýval skutečnou vůlí účastnic při uzavírání smlouvy a následnou faktickou činností žalované (resp. aby zkoumal, zda konkrétní ustanovení příkazní smlouvy byla naplňována při následné faktické činnosti žalobkyně).
Dne 4. 11. 2024 rozhodl Obvodní soud pro Prahu ve věci znovu rozsudkem č. j. 29 C 34/2022-335, jímž – shodně jako v prvním svém rozhodnutí – uložil žalované zaplatit žalobkyni 75 000 Kč s 8,5 % úroky z prodlení od 16. 10. 2021 do zaplacení a ve zbytku (co do částky 24 000 Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl; žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení 74 021 Kč.
Rozsudkem citovaným v záhlaví Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 306,30 Kč. Odvolací soud převzal skutková zjištění z řízení před soudem prvního stupně a souhlasil s jeho právními závěry, že činnost žalobkyně nenaplňovala definici závislé práce dle zákoníku práce, k čemuž nesměřovala ani vůle stran. Vztah mezi účastnicemi nebyl pracovněprávní, ale závazkový občanskoprávní, založený příkazní smlouvou (§ 2430 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“), na jejímž základě žalobkyni náleží odměna 75 000 Kč za měsíc září 2021. Žalobkyně poskytovala žalované služby daňového poradenství v době od 1. 3. do 30. 9. 2021 za odměnu stanovenou v příkazní smlouvě (čl. 6. 2). Jednalo se o roční odměnu 900 000 Kč, jež byla stanovena na základě předpokládaného minimálního rozsahu práce (o objemu 1 200 hodin zúčtovatelných klientům žalované za kalendářní rok), a měla být žalobkyni vyplácena měsíčně v zálohách 75 000 Kč podle vystavených faktur. Smlouva nestanoví, že by po uplynutí kalendářního roku (či jiného časového období nebo v souvislosti s dřívějším ukončením spolupráce) mělo být provedeno jakékoliv zúčtování již vyplacených měsíčních záloh v závislosti na skutečně odvedených výkonech spolupracujícího daňového poradce. Naplnění předpokládaného rozsahu práce (1 200 hodin ročně) mělo být předmětem hodnocení po uplynutí kalendářního roku nebo interního finančního roku pouze pro potřeby nastavení spolupráce v období následujícím (pokud by žalobkyně předpokládaný rozsah práce v daném roce nenaplnila či by byl překročen, bylo by to důvodem pro úpravu – snížení/zvýšení – její odměny pro následující rok). V posuzované věci však k žádnému takovému zhodnocení spolupráce nedošlo, neboť tato byla ukončena ještě před uplynutím stanoveného období. Nad rámec tohoto závěru odvolací soud uvedl, že i kdyby žalobkyni sjednaná odměna náležela pouze v případě, že žalované skutečně stanovený objem práce dodala, byla tato skutečnost v řízení prokázána. Žalobkyně po celou dobu spolupráce dodávala služby v rozsahu přinejmenším (spíše však vyšším) 100 hodin měsíčně. Co se týká nároku na odměnu za tzv. vícepráce ve výši 24 000 Kč, který žalobkyně opírala o ústní dohodu s žalovanou, odvolací soud – v souladu se soudem prvního stupně – uzavřel, že nebyl žalobkyní prokázán.
Rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, které není přípustné.
Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. – posouzení jeho tzv. subjektivní přípustnosti.
Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech. Subjektivní přípustnost tedy reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5373/2008, a z pozdější doby například usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015). Proti výroku, jímž odvolací soud ve věci samé potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla žaloba o zaplacení 24 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta, je dovolání žalované subjektivně nepřípustné, neboť tímto výrokem jí nevznikla žádná újma, jež by mohla být rozhodnutím o dovolání zhojena.
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Dne 1. 3. 2021 uzavřela žalobkyně, jako daňová poradkyně zapsaná v seznamu daňových poradců vedeném Komorou daňových poradců, s žalovanou, zastoupenou Ing. Jakubem Kovářem, tehdejším místopředsedou představenstva žalované, příkazní smlouvu, jejímž předmětem bylo poskytování služeb daňového poradenství a účetního poradenství, zejména v oblasti daně z příjmu (čl. I a II smlouvy). Dle článku II odst. 2.5. smlouvy měla být práce realizována v rozsahu, jaký dovolují časové možnosti spolupracujícího daňového poradce; předpokládaný minimální rozsah spolupráce však činí 1200 hodin zúčtovatelných klientům žalované za kalendářní rok. V čl. VI smlouvy strany sjednaly, že cena za služby daňového poradenství bude klientům žalované účtována přímo žalovanou. Za řádnou a včasnou evidenci veškerých skutečností rozhodných pro vyúčtování služeb daňového poradenství poskytnutých daňovým poradcem klientovi žalované odpovídá daňový poradce; za řádné vyúčtování služeb poskytnutých daňovým poradcem klientovi odpovídá žalovaná. S ohledem na předpokládaný rozsah spolupráce se strany ve smlouvě dohodly na roční odměně ve výši 900 000 Kč bez daně z přidané hodnoty, přičemž daňový poradce je oprávněn fakturovat zálohu na sjednanou odměnu ve výši 1/12 měsíčně. V příloze každé měsíční faktury měl spolupracující daňový poradce uvést přesný počet jím poskytnutých hodin daňového poradenství zúčtovatelných klientům žalované v daném měsíci. V odstavci 6.3. smlouvy se zavázala žalovaná evidovat rozsah hodin zúčtovatelných klientům podle evidence dodané spolupracujícím daňovým poradcem a měsíčně daňovému poradci poskytovat výpis odpracovaných hodin evidovaných na jednotlivé klienty a výpis hodin klientům vyúčtovaných. Přitom hodiny zaevidované v daném měsíci nemusí v plném rozsahu odpovídat hodinám vyúčtovaným klientům, neboť v závislosti na dohodě s jednotlivými klienty může být cena za poradenské služby účtována v jiných než měsíčních intervalech. Strany se dohodly (čl. VI odst. 6.5. smlouvy), že vždy po uplynutí kalendářního roku nebo interního finančního roku provedou smluvní strany zhodnocení spolupráce, a to zejména s ohledem na splnění sjednaného rozsahu práce. Podkladem pro toto vyhodnocení bude evidence vedená žalovanou. V případě, že se skutečný rozsah spolupráce bude podstatně lišit od rozsahu dohodnutého ve smlouvě, strany se dohodnou na jiné výši odměny. V rámci zhodnocení spolupráce bude zhodnocen i celkový přínos daňového poradce pro žalovanou a strany tento přínos zohlední v úpravě odměny.
Dne 1. 10. 2021 vystavila žalobkyně žalované faktury č. 20210012 znějící na částku 24 000 Kč (vícepráce za srpen 2021), č. 20210013 na částku 75 000 Kč (odměna za srpen 2021) a č. 20210014 na částku 75 000 Kč (odměna za září), všechny splatné 15. 10. 2021. Žalovaná proplatila pouze fakturu odměny za měsíc srpen 2021. Výzvou ze dne 3. 1. 2022 byla žalovaná žalobkyní vyzvána k jejich zaplacení ve lhůtě sedmi dnů.
Přípustnost dovolání žalovaná vymezila jako odklon rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe v otázce výkladu právního jednání. Domnívá se, že odvolací soud nesprávně aplikoval výkladová pravidla pro zjištění obsahu příkazní smlouvy (zejména nezjišťoval skutečnou vůli jednajících), a to ve vztahu k charakteru sjednané odměny a definici služeb, za které žalobkyni podle smlouvy odměna náležela. Na rozdíl od odvolacího soudu žalovaná prosazuje, že odměna měla podléhat zúčtování v návaznosti na skutečný rozsah služeb poskytnutý žalobkyní, což (dle jejího názoru) vyplývá nejen ze samotného textu smlouvy, ale i vůle stran. Pokud by odvolací soud aplikoval výkladová pravidla jak měl, a má-li být obsah smlouvy posuzován podle kritéria racionálně jednajících aktérů, pak nelze než dospět k závěru, že zálohová platba musí být zpětně zúčtována, tvrdí dovolatelka.
Podle § 556 odst. 1 o. z. platí, že co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Podle odstavce druhého se při výkladu projevu vůle přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli, kterou strany projevily), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř. Od ustálené judikatury se však odvolací soud může odchýlit v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního jednání (dříve právního úkonu) dospěl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, nebo ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019).
Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věta první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího – u vícestranných právních jednání společný úmysl jednajících stran, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III, § 419-654, Praha: Leges, 2014, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. in Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Při zjišťování tohoto úmyslu je pak třeba vycházet také z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).
Dovolací soud nesdílí přesvědčení dovolatelky, že se odvolací soud od výše uvedených pravidel odchýlil, dovodil-li, že mezi stranami nebylo dohodnuto, že po uplynutí kalendářního roku (či jiného časového období anebo v souvislosti s dřívějším ukončením spolupráce) mělo být provedeno jakékoliv zúčtování již vyplacených záloh v závislosti na skutečně odvedených výkonech spolupracujícího daňového poradce. Tato skutečnost, totiž zda je naplňován předpokládaný rozsah spolupráce, měla být předmětem hodnocení po uplynutí kalendářního roku (nebo interního finančního roku žalované) a měla se případně odrazit v úpravě odměny žalobkyně pro následné období, tedy jen do budoucna. Odvolací soud po zhodnocení provedených důkazů postupoval v intencích výše citované judikatury, zejména zkoumal vůli stran při uzavření a naplňování smlouvy. Právní jednání – příkazní smlouvu – tak interpretoval v souladu s ustanoveními § 555 odst. 1 a § 556 o. z.
Tvrdí-li dovolatelka v souvislosti se svým názorem, že vyplacené měsíční zálohy musí být zpětně zúčtovány, že žalobkyně si nemůže ponechat zálohu na odměnu za služby, které reálně nikdy neposkytla, staví svojí argumentaci na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel odvolací soud (ten totiž, nad rámec odůvodnění týkajícího se námitky zúčtování záloh, uvedl, že bylo prokázáno, že smlouvou předpokládaný rozsah práce žalobkyně naplnila). Dovolatelka tak uplatňuje svoji právní argumentaci procesně neregulérním způsobem a tato její námitka nemůže přípustnost dovolání založit, neboť jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Výhradou, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není vůbec zřejmé, jakým způsobem odvolací soud hodnotil objem služeb, které žalobkyně dodala žalované (jejím klientům), tj. jaké všechny služby do tohoto rozsahu zahrnul, dovolatelka namítá vadu řízení, kterou se dovolací soud zabývá jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přesto Nejvyšší soud podotýká, že podklad, z něhož odvolací soud závěr o naplnění minimálního rozsahu práce dovodil (evidence předložená žalobkyní za situace, kdy používání systému myTEAM, jímž argumentovala dovolatelka, nebylo jednotně nastaveno, a dokonce nebylo ani povinné), rozlišuje mezi hodinami strávenými nad klientskými zakázkami a ostatními hodinami.
Neuvedla-li dovolatelka žádnou právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení je objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 7. 2026
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu