Plný text
33 Cdo 2400/2025-1114
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce JUDr. S. P., se sídlem [adresa] proti žalovanému A. H., zastoupenému JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 61.046,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 44 C 86/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2023, č. j. 14 Co 368/2019-809, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 1.856.270,68 Kč s příslušenstvím, neboť mu jako advokát poskytoval právní služby, aniž by účastníci uzavřeli dohodu o odměně advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 7. 2019, č. j. 44 C 86/2016-529, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 68.548,50 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I), žalobu co do částky 1.787.722,18 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 2. 2023, č. j. 14 Co 368/2019-809, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o částce 61.046,50 Kč s příslušným úrokem z prodlení, ohledně částky 7.502 Kč s úrokem z prodlení jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soudy vzaly za prokázané, že žalobce jako advokát zapsaný v seznamu advokátů poskytoval žalovanému právní služby na základě dohody o zastoupení uzavřené dne 27. 3. 2012. Žalobce žalovaného zastupoval v několika řízeních; smluvní odměnu si nedohodli. Žalovaný sdělením ze dne 20. 4. 2014 ukončil zastupování a dne 24. 4. 2014 vypověděl udělené plné moci; žalobci uhradil pouze zálohy v souhrnné výši 33.000 Kč.
Odvolací soud dospěl k závěru, že ačkoli nebylo zjištěno, že by žalobce poučil žalovaného o výši případné mimosoudní odměny, žalovaný si musel být vědom toho, že žalobce úkony při jeho zastupování nečiní zadarmo. Poté, co žalovaný ukončil zastupování žalobcem, následně udělil pro řízení plnou moc jinému advokátovi. V době trvání zástupčího vztahu nebyl žalovaný nemajetný a žalobci tak nelze vytýkat, že za něj nepožádal o přiznání osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta. Žalovaný byl minimálně před ukončením smluvního vztahu informován o povinnosti uhradit odměnu advokátovi. Odvolací soud nárok žalobce na odměnu za vykonanou práci neshledal se zřetelem ke skutkovým okolnostem rozporným s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání. Má za to, že soudy nesprávně vyhodnotily důkazy, jimiž se snažil prokázat předání zálohy žalobci ve výši 150.000 Kč. Dále namítl, že odvolací soud nesprávně aplikoval korektiv dobrých mravů na posuzovanou věc, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozsudků ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, či jeho usnesení ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne.
Žalobce navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Výtka dovolatele, že odvolací soud vyšel z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, nevzal-li (zejména z výpovědi svědkyně O. E.) za prokázané, že žalobci předal zálohu ve výši 150 000 Kč, nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Zásadně platí, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pak nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak jejich hodnocení ve vzájemné souvislosti. Hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku nároku žalobce na odměnu za poskytnuté služby v souladu s dobrými mravy. Ani řešení této otázky není způsobilé založit přípustnost dovolání.
Pojem „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. vyložil Nejvyšší soud opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (např. v rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). V nich dovodil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.
Taková situace v posuzované věci nenastala. Odvolací soud nevyšel z jediné izolované okolnosti, nýbrž z hodnotícího souhrnu více skutečností. Vzal v úvahu, že žalobce jako advokát žalovanému právní služby fakticky poskytoval v několika řízeních, že zastoupení vzniklo již v roce 2012 a skončilo až výpovědí plných mocí žalovaným, tedy nikoli proto, že by žalobce od počátku odmítal plnit nebo bez dalšího od právního zastoupení ustoupil. Přihlédl i k tomu, že ačkoli nebyla sjednána smluvní odměna a nebylo zjištěno řádné poučení o výši případné mimosmluvní odměny, žalovaný si musel být vědom alespoň toho, že žalobce mu právní služby neposkytuje bezplatně. Tento závěr odvolací soud spojil zejména s tím, že mezi účastníky probíhala jednání o způsobu odměňování a že žalovaný po skončení zastupování bezprostředně využil právních služeb jiného advokáta. Odvolací soud vzal v úvahu, že žalobce žalovaného nepoučil o výši odměny, že byl ve vztahu k advokátovi stranou práva neznalou a jeho zdravotní a sociální situace nebyla příznivá.
Uplatnění práva na odměnu za vykonanou právní službu nepředstavuje výkon práva natolik excesivní, aby bylo třeba žalobci soudní ochranu zcela odepřít. Odvolací soud nezaložil svůj závěr na mechanickém upřednostnění profesního postavení žalobce, nýbrž na poměřování dvou kolidujících hodnot: práva žalobce na odměnu za poskytnuté právní služby a ochraně majetkové sféry žalovaného. Přihlédl i k následnému vývoji vztahu mezi účastníky, včetně toho, že vůči žalobci byla ze strany žalovaného, popřípadě jeho matky, činěna další podání a kroky, jež nebyly shledány opodstatněnými. Tyto okolnosti samy o sobě nejsou nosnými důvody rozhodnutí, dokreslující celkový charakter konfliktu mezi účastníky a potvrzující, že nešlo o situaci jednostranného zneužití práva žalobcem bez jakékoli odpovědi druhé strany.
Dovolací soud nepřehlíží, že postavení žalovaného bylo z hlediska zdravotního i sociálního tíživé a že absence poučení o výši odměny advokáta není bez významu. Z těchto skutečností však neplyne závěr, že výkon práva žalobce na odměnu za vykonané právní služby musí být bez dalšího v rozporu s dobrými mravy. Judikatura Nejvyššího ani Ústavního soudu nevyvozuje z korektivu dobrých mravů obecné oprávnění soudu přiznaný nárok libovolně „moderovat“ mezi stavem plného souladu a plného rozporu; rozhodující je, zda lze v konkrétní věci pokládat uplatnění práva za zjevně nespravedlivé, excesivní nebo zneužívající. Takový závěr odvolací soud neučinil a Nejvyšší soud neshledává, že by úvaha odvolacího soudu v tomto směru byla zjevně nepřiměřená.
Námitka žalovaného, že nárok žalobce na odměnu za právní služby je v rozporu s dobrými mravy, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o žádosti dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 7. 2026
JUDr. Václav Duda předseda senátu