Plný text
33 Cdo 2493/2025-1020
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců: a) L. S. a b) L. S., zastoupeni Mgr. Ing. Lenkou Pechovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovaným: 1) Jensovsky, s.r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], 2) J. J. a 3) J. V., všichni zastoupeni JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem v [adresa] a 114 305 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 106/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2025, č. j. 19 Co 383/2024-929, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 12 C 106/2022-836, uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobcům 240 750 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, žalovanému 2) povinnost zaplatit žalobcům 60 153 EUR a 114 305 Kč s úrokem z prodlení, a žalovanému 3) povinnost zaplatit žalobcům 61 324 EUR s úrokem z prodlení, s tím, že o nákladech řízení bude rozhodnuto až v konečném rozhodnutí.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 2. 2025, č. j. 19 Co 383/2024-929, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o částce 240 750 Kč v rozsahu částky 150 000 Kč s úrokem z prodlení potvrdil, co do částky 90 750 Kč s úrokem z prodlení jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, změnil jeho rozsudek ve vyhovujícím výroku vůči žalovanému 2) co do částky 60 153 EUR a 114 305 Kč s úrokem z prodlení a ve vyhovujícím výroku vůči žalovanému 3) co do 61 324 EUR s úrokem z prodlení tak, že v tomto rozsahu žalobu vůči žalovaným 2) a 3) zamítl.
Soudy vzaly za prokázané, že dne 20. 5. 2019 uzavřeli žalobci jako objednatelé s žalovanou 1) jako zhotovitelkou smlouvu o dílo (dále též „smlouva“), jejímž předmětem byla rekonstrukce rodinného domu žalobců v městě XY. Cena díla byla sjednána ve výši 5 535 660,14 Kč bez DPH, přičemž měla být splatná formou měsíční fakturace a soupisu prací s jejich následným vyúčtováním. Provádění díla bylo od února do května 2020 přerušeno z důvodu protipandemických opatření. Dne 5. 4. 2021 žalovaná 1) od smlouvy odstoupila, přičemž dílo k tomuto okamžiku nebylo dokončeno ani předáno. V průběhu provádění díla žalobci hradili faktury nejen vystavené žalovanou 1), ale i žalovanými 2) a 3), kteří vystavovali vlastní faktury za stavební práce, na základě dohody motivované snahou o snížení výsledné ceny díla nehrazením daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). Žalobci byli srozuměni s tím, že veškeré takto poskytnuté plnění směřuje k úhradě jejich závazků ze smlouvy o dílo.
Odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy žalobci plnili žalovaným 2) a 3), byli srozuměni s tím, že takto poskytnuté plnění směřuje ke splnění závazku ze smlouvy o dílo uzavřené s žalovanou 1), a nejde o plnění bez právního důvodu ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“); absence přímého smluvního vztahu mezi žalobci a žalovanými 2) a 3) sama o sobě nezakládá povinnost k vydání bezdůvodného obohacení žalobcům.
Proti části rozsudku, jíž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobu vůči žalovaným 2) a 3) zamítl, podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání. Mají za to, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přípustnost dovolání spojují s řešením právních otázek:
1) zda dohoda účastníků, která směřuje k obcházení zákona a narušení veřejného pořádku (zejména ve vztahu k daňovým povinnostem), je absolutně neplatná;
2) zda je určující gramatický výklad projevu vůle nebo má být právní jednání vykládáno podle skutečné vůle jednajících osob;
3) zda je třeba právní jednání vykládat jako platné než jako neplatné podle § 574 o. z.
Pro rozpornost řešení dovoláním předestřených otázek dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (v dovoláním dotčených výrocích) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli dovolání odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále opět jen „o. s. ř.“
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolání není přípustné.
Otázka, zda dohoda účastníků o způsobu fakturace sjednaná se zřetelem ke snížení daňového zatížení, je pro rozpor se zákonem či veřejným pořádkem absolutně neplatná, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru o platnosti či neplatnosti této dohody, nýbrž na tom, že plnění poskytovaná žalovaným 2) a 3) směřovala (podle vůle účastníků řízení) k úhradě dluhu žalobců ze smlouvy o dílo, což znamená že žalovaní 2) a 3) nejsou ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení pasivně věcně legitimováni. I kdyby dovolateli zpochybňovaná dohoda byla posouzena jako neplatná, nemělo by to samo o sobě vliv na právní závěr odvolacího soudu, že žalobci plnili na existující závazek ze smlouvy o dílo.
Dovolatelé odkazují na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 24 ICdo 20/2019, a ze dne 20. 9. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2099/2024, z nichž dovozují závěr o absolutní neplatnosti právního jednání tehdy, sleduje-li obcházení zákona a narušuje-li zjevně veřejný pořádek. Tato judikatura však na nyní projednávanou věc nedopadá. Rozhodnutí sp. zn. 24 ICdo 20/2019 řešilo situaci, kdy obě smluvní strany jednaly ve zjevné shodě s úmyslem zkrátit uspokojení věřitelů; odvolací soud však v nyní projednávané věci neučinil skutkové zjištění, z něhož by bylo možno dovodit existenci takového kvalifikovaného společného úmyslu účastníků, a své rozhodnutí na takové právní kvalifikaci nezaložil. Pokud jde o rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 2099/2024, z něj plyne pouze obecný závěr, že je třeba rozlišovat mezi situací, kdy protiprávní jednání zatěžuje všechny účastníky právního jednání, a situací, kdy směřuje jen proti jedné straně; ani tento judikát však nemění nic na tom, že v poměrech souzené věci odvolací soud otázku absolutní neplatnosti za nosný důvod svého rozhodnutí nepřijal.
Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud posoudil dohody o fakturaci pouze podle jejich jazykového vyjádření, aniž zkoumal, zda skutečnou vůlí stran nebylo sjednat nový smluvní vztah mezi žalobci a žalovanými 2) a 3), případně převod části původního smluvního postavení. Judikatura, na niž odkazují, skutečně vychází z toho, že při výkladu adresovaného právního jednání je určující skutečná vůle jednajícího, byla-li nebo musela-li být adresátovi známa, a že pouhý jazykový výklad nepostačuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1042/2023, ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 303/2004 a jeho usnesení ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007). Odvolací soud ovšem nevycházel jen z jazykového vyjádření jednotlivých či dílčích formulací, nýbrž z celkového kontextu komunikace účastníků, z okolností vystavování a úhrady faktur i z účelu provedených plateb, a právě z těchto okolností dovodil, že šlo o plnění na existující závazek žalobců ze smlouvy o dílo vůči žalované 1). Dovolatelé tak nezpochybňují pravidlo výkladu právního jednání, nýbrž skutkový závěr, který odvolací soud z provedených důkazů učinil; taková polemika se skutkovým základem věci však přípustnost dovolání založit nemůže.
Přípustnost dovolání nezakládá ani třetí dovolací otázka. Princip vyjádřený v § 574 o. z., podle něhož je třeba na právní jednání spíše hledět jako na platné než jako na neplatné, představuje interpretační pravidlo pro případ více možných výkladů projevené vůle (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1858/2022). Tato zásada však neopravňuje soud k tomu, aby nahrazoval či dotvářel obsah projevu vůle stran a zjištěné právní jednání přetvářel v jiný závazkový vztah, než jaký se ze skutkových zjištění podává. Odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 568/2024, na tomto závěru nic nemění; uvedené rozhodnutí naopak akcentuje, že rozpor s veřejnoprávní regulací sám o sobě nevede bez dalšího k absolutní neplatnosti a že je třeba zkoumat smysl a účel porušené normy, nikoli vytvářet novou smluvní konstrukci. Požadují-li dovolatelé současně, aby dotčené jednání bylo posouzeno jako absolutně neplatné, a zároveň aby bylo vyloženo jako právně účinný základ nové smlouvy či jiného převodu smluvního postavení, nevymezují tím právní otázku, na níž by napadené rozhodnutí záviselo.
Nepředložili-li dovolatelé k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2026
JUDr. Václav Duda předseda senátu