Plný text
33 Cdo 2591/2025-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Český spotřebitel s.r.o., se sídlem [adresa] (identifikační číslo [IČO]), zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem [adresa] (identifikační číslo [IČO]), zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem [adresa] o 47 901,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 39/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2025, č. j. 53 Co 131/2025-142, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 198,70 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Petra Němce, advokáta.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. 10. 2024, č. j. 22 C 39/2024-76, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 2. 2025, č. j. 22 C 39/2024-104, Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované zaplatit žalobkyni 47 901,66 Kč s úroky z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně za období od 7. 2. 2023 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení ve výši 34 532,60 Kč. Smlouvu o úvěru uzavřenou podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“ nebo „obchodní zákoník“), mezi předchůdcem žalobkyně (dlužníkem) a žalovanou posoudil v souladu se závěry exekučních soudů v předcházejících řízeních jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy a zjevnou nespravedlnost vůči dlužníkovi. Stejně tak se ztotožnil s hodnocením exekučních soudů týkajícím se platnosti rozhodčí smlouvy. Uvedl, že rozhodčí smlouva je – v návaznosti na neplatnost smlouvy úvěrové – neplatná, a proto na jejím základě později vydaný rozhodčí nález nebyl exekučním titulem způsobilým k zahájení, nařízení a vedení exekuce, jelikož rozhodce neměl k jeho vydání pravomoc. Poskytnutím finančních prostředků dlužníkovi na základě neplatné smlouvy vzniklo žalované právo na jejich vrácení, a to v celkové částce 19 893,34 zahrnující úvěr, revolving a úroky z prodlení. Tuto částku žalovaná od dlužníka získala již před zahájením exekučního řízení, neboť jí uhradil celkem 20 677 Kč (tedy o 783,66 Kč více); žalovaná tak neměla nárok na plnění vyplacené jí exekutorem ve výši 47 118 Kč a žalobkyni vzniklo právo z titulu bezdůvodného obohacení v celkové výši 47 901,66 Kč. K námitce žalované se soud prvního stupně dále zabýval otázkou promlčení. Promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení počala běžet nejdříve okamžikem, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé, což bylo nejdříve okamžikem, kdy exekuční soud v exekučním řízení určil, že rozhodčí nález nemá právní účinky, a toto rozhodnutí doručil žalobkyni (resp. dlužníkovi). Objektivní promlčecí doba tak počala běžet právní mocí rozhodnutí, kterým byl zrušen pravomocný soudní akt, na jehož základě bylo plněno. Ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby nemůže dojít před tím, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne; subjektivní promlčecí doba proto může začít běžet nejdříve s počátkem doby objektivní. V projednávané věci byl závěr o nicotnosti rozhodčího nálezu, resp. o neplatnosti sjednané úvěrové a rozhodčí smlouvy, poprvé vysloven usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 12. 2021, č. j. 0 Nc 7041/2008-117, které nabylo právní moci dne 28. 2. 2022. Žaloba byla podána 19. 2. 2024, tj. necelé dva roky poté. K promlčení práva tudíž nedošlo.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Městský soud v Praze na základě odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 397,40 Kč. Pro stručnost odkázal na skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil (rozhodčí nález, byť formálně nezrušený, o němž však bylo pravomocně deklarováno, že byl vydán na základě neplatné úvěrové a rozhodčí smlouvy, což vedlo k zastavení exekuce, není legitimním titulem k plnění vymoženému v posléze zastavené exekuci, a je nutné jej považovat za nicotný; žalovaná se bezdůvodně obohatila; počátek promlčecí doby se odvíjí od okamžiku nabytí právní moci usnesení o zastavení exekuce). Rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud korigoval jen v otázce posouzení délky promlčecí doby a doplnil odkazy na konkrétní ustanovení obchodního zákoníku. Uvedl, že vzhledem k tomu, že předmětem řízení je bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z neplatné smlouvy o úvěru ze dne 10. 11. 2004, řídí se právní vztah obchodním zákoníkem, subsidiárně pak zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“), a to ve spojení s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“ nebo „občanský zákoník z roku 2012“). I když obchodní zákoník neobsahoval úpravu bezdůvodného obohacení, promlčení upravoval, a proto je třeba jeho úpravu aplikovat; právo na vydání bezdůvodného obohacení se proto promlčuje ve čtyřleté promlčecí době (§ 397 obch. zák.). Je-li počátkem běhu promlčecí doby právní moc rozhodnutí o zastavení exekuce, tj. 28. 2. 2022, byla žaloba u soudu podána včas (19. 2. 2024) a právo není promlčeno. K promlčení nemohlo dojít – argumentuje odvolací soud – ani pokud by bylo uvažováno s dvouletou subjektivní promlčecí dobou pro plnění z bezdůvodného obohacení dle § 107 obč. zák.; zdůraznil však, že jde o úpravu na daný spor neaplikovatelnou.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, v němž formulovala otázky [a) lze promlčecí dobu u plnění z neplatné smlouvy o půjčce uzavřené dle obč. zák. posuzovat v intencích obchodního zákoníku; b) je přípustné vztáhnout počátek běhu promlčecí doby k vydání bezdůvodného obohacení až k okamžiku právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce, ačkoli exekuční řízení bylo skončeno vymožením a v mezidobí od posledního plnění na neplatnou smlouvu a podáním žaloby na vydání bezdůvodného obohacení uplynulo bezmála 8 let; c) lze vztáhnout počátek běhu promlčecí doby k vydání bezdůvodného obohacení až k okamžiku právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce v situaci, kdy povinný podal návrh na zastavení již skončené exekuce vymožením a v něm tvrdil všechny okolnosti podstatné pro vymáhání bezdůvodného obohacení; d) pokud exekuční řízení skončilo vymožením, je dán nějaký důvod, který by bránil podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení; lze se domáhat vrácení plnění a nikoli čekat na zastavení exekuce], které podle jejího názoru dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, případně se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání není přípustné.
Žalobkyně se k dovolání podrobně vyjádřila a navrhla jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Dne 10. 11. 2004 uzavřel právní předchůdce žalobkyně (M. P. jako dlužník) s žalovanou (jako věřitelkou) smlouvu o revolvingové půjčce č. 7428001043, na jejímž základě měla žalovaná dlužníku poskytnout revolvingovou půjčku ve výši 24 012 Kč se smluvní odměnou za poskytnutí půjčky ve výši 12 006 Kč a poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 1 900 Kč (reálně tedy bylo dlužníku poskytnuto 10 106 Kč). Půjčka měla být splácena v 36měsíčních splátkách po 667 Kč. Současně byl ujednán revolving půjčky ve výši 16 008 Kč se smluvní odměnou za provedení každého revolvingu ve výši 7 524 Kč. Roční průměrná sazba nákladů (RPSN) činila 94,58 % a revolvingu 78,11 %. Strany sjednaly zajištění půjčky v podobě blankosměnky (čl. 5 smlouvy) a smluvních pokut (v případě prodlení s úhradou splátky o více jak patnáct dnů 8 % z výše splátky, v případě prodlení delšího než třicet dnů potom nad rámec již uvedené smluvní pokuty sjednaly dalších 13 % z výše splátky). Ze smlouvy (čl. 12 odst. 3) dále vyplývalo, že dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou dvou splátek nebo bude-li s úhradou splátky v prodlení po dobu delší třicet dnů nebo dostane-li se dlužník do prodlení s jiným peněžitým závazkem ze smlouvy nebo poruší-li jiný závazek ze smlouvy nebo ukáže-li se kterékoliv prohlášení dlužníka ve smlouvě nepravdivým, je žalovaná oprávněna zrušit všechny svoje závazky vůči dlužníkovi, učinit všechny závazky dlužníka ze smlouvy splatnými nebo smlouvu okamžitě jednostranně vypovědět a zároveň je oprávněna požadovat nad rámec již uvedených smluvních pokut uhrazení smluvní pokuty ve výši 50 % z výše půjčky (čl. 12 odst. 4). Dlužníku bylo žalovanou na základě smlouvy poskytnuto 18 590 Kč (10 106 Kč + revolving 8 484 Kč); dlužník žalované zaplatil 20 677 Kč.
Součástí smlouvy byla rozhodčí doložka (čl. 17), podle které spory vyplývající ze smlouvy budou řešeny v rozhodčím řízení kterýmkoliv z dohodnutých rozhodců ve smlouvě uvedených; a to tím, kterému žalovaná doručí žalobu. Žalovaná však mohla určit i jiného rozhodce. V projednávané věci žalovaná z důvodu prodlení dlužníka zahájila 9. 11. 2007 rozhodčí řízení, jehož výsledkem byl rozhodčí nález č. j. La 263/08-11, vydaný 17. 3. 2008 rozhodcem Mgr. M. L., který dlužníkovi ukládal zaplatit žalované 33 833 Kč s 8 % úroky od 9. 11. 2007 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 1 600 Kč.
Na základě rozhodčího nálezu zahájila žalovaná exekuci, kterou vedl exekutor Mgr. M. T. a která skončila vymožením celé částky (soudní exekutor vymohl 67 795 Kč, z níž 47 118 Kč vyplatil žalované).
Podáním ze dne 24. 7. 2019 navrhl dlužník zastavení exekuce. Usnesením ze dne 17. 12. 2021, č. j. 0 Nc 7041/2008-117, Okresní soud v Ústí nad Orlicí (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. 2. 2022, č. j. 27 Co 25/2022-252) exekuci zastavil, protože plnění žalovanou požadované a rozhodčím nálezem přiznané je nemravné; úvěrovou smlouvu a na ni navazující rozhodčí doložku shledal neplatnými. Usnesení o zastavení exekuce nabylo dne 28. 2. 2022 právní moci.
Dlužník prostřednictvím svého zástupce dne 23. 1. 2023 žalovanou vyzval k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 47 901,66 Kč. Vyšel z toho, že žalovaná je oprávněna ponechat si vyplacenou jistinu úvěru a revolving v částce 18 590 Kč s úroky z prodlení za dobu od 12. 11. 2004 do 14. 3. 2007 (celkem 19 893,34 Kč). Získala-li od dlužníka 67 795 Kč (20 677 Kč před zahájením exekuce a 47 118 Kč exekucí), představuje bezdůvodné obohacení 47 901,66 Kč.
Dne 9. 8. 2023 uzavřel dlužník s žalobkyní smlouvu, kterou jí postoupil pohledávku, jež je předmětem projednávané věci (bezdůvodné obohacení ve výši 47 901,66 Kč). Žalované bylo postoupení oznámeno přípisem ze dne 5. 2. 2024.
Žalobu podala žalobkyně dne 19. 2. 2024.
Podstatou dovolacích námitek je nesouhlas s odvolacím soudem provedenou aplikací právního předpisu a jeho určením počátku běhu promlčecí doby.
Podle dovolatelky odvolací soud na danou věc namísto občanského zákoníku nesprávně aplikoval obchodní zákoník; právní vztah dlužníka a žalované však byl založen smlouvou o půjčce. Otázku, podle kterého právního předpisu je třeba posuzovat otázku promlčení nároků, které vznikly z právních jednání učiněných za účinnosti občanského či obchodního zákoníku, řeší § 3036 o. z. Z něho vyplývá, že podle dosavadních předpisů je nutno posoudit jednak okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby (actio nata), jednak okolnosti mající vliv na její běh (např. stavení) a jednak také okolnosti, podle nichž se určuje její konec (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 292/2018). Účelem ustanovení § 3036 o. z. je určení pravidla neretroaktivity a vymezení jeho působnosti. V důsledku toho se prodlužuje předchozí (dosavadní) režim dob a lhůt, který platí pro jejich vznik a trvání za účinnosti občanského zákoníku z roku 2012, z jehož působnosti jsou tyto doby a lhůty vyňaty. Právní úprava tak sleduje zásadu právní jistoty a předvídatelnosti. Vychází z očekávání stran, že časový režim jejich vztahu zůstane zachován i za účinnosti nové právní úpravy. Režimu podle dosavadních předpisů podléhá podle § 3036 o. z. institut promlčení jako celek, tedy promlčecí lhůtu je třeba posuzovat podle dosavadní právní úpravy od jejího počátku až do zakončení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1191/2021, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 27 Cdo 961/2023). Jestliže právo na vydání bezdůvodného obohacení vzešlo z právního stavu před účinností občanského zákoníku z roku 2012, podle dosavadních právních předpisů se tak až do svého zakončení posuzují nejen všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí jeho účinnosti, ale i lhůty a doby pro uplatnění práv, které se řídí dosavadními předpisy, i když začnou běžet po dni účinnosti občanského zákoníku z roku 2012 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2288/2022). Dovodil-li odvolací soud, že v daném případě jde o smlouvu o úvěru podle obchodního zákoníku, správně a v souladu s judikaturou dovolacího soudu také na vztah z bezdůvodného obohacení a promlčecí dobu aplikoval ustanovení stejného zákona.
Výtka, že na otázku promlčení měl odvolací soud – namísto obchodního zákoníku − aplikovat zákon č. 40/1964 Sb., je spojena s přesvědčením, že podle tohoto zákona se právo žalobkyně promlčelo. S tímto tvrzením úzce souvisí další dovolací námitka, jíž žalovaná rozporuje odvolacím soudem určený počátek běhu promlčecí doby. Tvrdí, že již v návrhu na zastavení exekuce ze dne 24. 7. 2019 dlužník formuloval všechny podstatné skutečnosti pro vznik bezdůvodného obohacení; už v této době měl veškeré informace potřebné k tomu, aby mohl bezdůvodné obohacení vymáhat (věděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo na jeho úkor získal majetkový prospěch), a v tomto okamžiku mu tak počala běžet subjektivní promlčecí doba dle § 107 obč. zák. Právní hodnocení, které vyslovil exekuční soud, není relevantní, tvrdí dovolatelka, rozhodující je zde subjektivní moment, kdy dlužník zjistil takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, na níž bylo plněno, je neplatná, a to se stalo nejpozději v návrhu na zastavení exekuce.
V rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5134/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2020, Nejvyšší soud dovodil, že v nalézacím řízení zahájeném povinným o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný neměl právo, nemůže soud jako předběžnou posoudit otázku, zda byl či nebyl dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., jejímž podkladem byla neplatná rozhodčí doložka. Pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží. K zastavení exekuce z důvodu, že dodatečně vyjde najevo, že byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením plnění a nákladů exekuce. Do doby ukončení exekuce jiným procesním právem předvídaným způsobem než vymožením přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému. Shodný názor se podává i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2014: „Je-li exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti a domáhá-li se povinný zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. z důvodu, že oprávněný nemá na vymáhané (vymožené) plnění podle hmotného práva nárok, rozhodne soud o tomto návrhu povinného i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy. Provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, a rovněž titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného“. Je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě takového titulu, „může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením“. Jinými slovy, „pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží, protože ještě před vymožením tohoto plnění v rámci exekuce zde byl jiný důvod pro zastavení (a neprovedení) exekuce. K zastavení exekuce z tohoto důvodu musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením plnění z exekučního titulu a nákladů exekuce. V případném nalézacím řízení zahájeném povinným jako žalobcem o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný a případně soudní exekutor, jde-li o náklady exekuce, neměli právo, totiž soud nemůže posoudit jako předběžnou otázku, zda byl nebo nebyl dán důvod pro zastavení exekuce. Do doby ukončení exekuce jiným, procesním právem předvídaným, způsobem, než vymožením totiž přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi“ (srov. usnesení ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3331/2017). Tedy dlužník mohl začít soudně vymáhat bezdůvodné obohacení nejdříve k okamžiku právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce, neboť až tímto okamžikem bylo postaveno najisto, že exekuce byla prováděna a plnění v ní vymoženo na základě nezpůsobilého exekučního titulu a toto plnění je proto bezdůvodným obohacením žalované. Posouzení počátku běhu promlčecí doby odvolacím soudem je v souladu s výše citovanou judikaturou.
Proti výroku o nákladech řízení je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Nepředložila-li dovolatelka žádnou právní otázku, jež by založila přípustnost dovolání, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá pravomocné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 8. 2026
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu