Plný text
33 Cdo 2687/2025-572
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně AS ZIZLAVSKY v. o. s., se sídlem [adresa] (identifikační číslo [IČO]), insolvenční správkyně dlužnice ID Stavby energo s. r. o., se sídlem [adresa] a (identifikační číslo [IČO]), zastoupené JUDr. Alenou Šildovou Srníčkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované PORR a. s., se sídlem [adresa] (identifikační číslo [IČO]), zastoupené JUDr. Kateřinou Jeráčkovou, advokátkou se sídlem [adresa] o 5 129 671,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 Co 385/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2025, č. j. 13 Co 385/2022-528, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 134 515,70 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Aleny Šildové Srníčkové, advokátky.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. 13 Co 385/2022-445, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 8. 2023, č. j. 13 Co 385/2022-472, změnil rozsudek ze dne 4. 5. 2021, č. j. 8 C 672/2015-369, jímž Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu o 6 206 902 Kč s 8,05 % úroky z prodlení od 29. 8. 2015, tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 5 129 671,04 Kč s 8,05 % úroky z prodlení od 14. 3. 2017 do zaplacení; co do částky 1 077 230,96 Kč s příslušenstvím rozhodnutí potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 7. 2024, č. j. 33 Cdo 137/2024-491, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 11. 2024, č. j. 33 Cdo 137/2024-510, co do 5 129 671,04 Kč s 8,05 % úroky z prodlení od 14. 3. 2017 zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (ve zbývajícím rozsahu věci samé dovolání odmítl). Rozhodnutí shledal nesprávným, neboť odvolací soud při posouzení, zda „dodání - převzetí“ elektroinstalačního materiálu bylo plněním ze smlouvy nebo plněním bez právního důvodu, nezohlednil všechny skutečnosti, které měl k dispozici, a výsledek výkladu projevů vůle účastnic provedený podle § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), a § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), trpí neúplností.
Rozsudkem ze dne 15. 4. 2025, č. j. 13 Co 385/2022-528, Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodní soud pro Prahu 10 ze dne 4. 5. 2021, č. j. 8 C 672/2015-369, tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 5 129 671,04 Kč s 8,05 % úroky z prodlení od 14. 3. 2017 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy všech stupňů. Podle odvolacího soudu materiál potřebný k provedení díla „dodala - opatřila“ na základě smlouvy o dílo zhotovitelka (§ 539 odst. 3 obch. zák.). Po dobu trvání smlouvy strany předpokládaly provedení díla spočívajícího v zabudování dodaného materiálu do stavby; na prostém dodání materiálu jako dílu samotném žalovaná neměla zájem. Materiál byl sice ponechán na stavbě v době trvání smluvního vztahu účastnic, avšak bez opory ve smlouvě o dílo. Žalobkyně odstoupila od smlouvy o dílo až poté, co byl materiál náhradním zhotovitelem použit k dokončení díla (k aplikaci čl. 15.5 všeobecných smluvních podmínek nemohlo dojít). Žalovaná získala „převzetím“ materiálu, jehož vlastnicí byla původní žalobkyně, bez právního důvodu majetkový prospěch; při nemožnosti naturální restituce má právo na peněžitou náhradu, jejíž výše nebyla sporná (§ 2991, § 2999 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“).
Přípustnost dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uzavřel-li, že plnění uplatněné žalobou má základ v bezdůvodném obohacení žalované (§ 2991 a násl. o. z.). Dovolatelka má zato, že nárok na náhradu dodaného materiálu je smluvní povahy a vyplývá z ujednání obsažených ve smlouvě o dílo a všeobecných smluvních podmínkách. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se s rozhodnutím ztotožnila a navrhla dovolání odmítnout, popř. zamítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
Poté, co zopakoval dokazování listinami - smlouvou o dílo a odstoupením od ní, zhodnotil odvolací soud všechny důkazy provedené v řízení před soudy obou stupňů a vyšel z toho, že původní žalobkyně - zhotovitelka (ID Stavby energo s. r. o.) a žalovaná - objednatelka uzavřely 2. 10. 2013 smlouvu o dílo, jejíž součástí byly všeobecné smluvní podmínky (VSP). Cena paušálně sjednaná za splnění závazku zhotovitelky – „dodání a montáž elektrotechnické instalace silnoproudu a slaboproudu na projektu AC Kačerov“ (čl. 2.1 smlouvy) – kryla její veškeré práce a zahrnovala vše, co učiní, resp. vynaloží, tj. i náklady na materiál; účtována měla být podle skutečně provedených prací a skutečných výměr (čl. 3.1 až 3.4 smlouvy, čl. 8.1, 8.5 VSP). „Pokud není výslovně dohodnuto jinak, nepodléhají sjednané ceny žádným změnám“, zejména změnám z důvodu nákladů na materiál (čl. 8.3 VSP). Zhotovitelka materiál, jehož byla vlastnicí, dodala objednatelce 10. 2. 2015, tj. za trvání smluvního vztahu (čl. 5.17 VSP). V případě odstoupení od smlouvy strany ujednaly, že zhotovitelka je povinna na žádost objednatelky „ponechat“ na stanovišti mj. „dodané stavební materiály a podobné věci potřebné pro další provádění díla“, a to „za přiměřenou náhradu“ (čl. 15.5 VSP). Prostřednictvím subdodavatelů žalovaná materiál zabudovala.
Listinou z 29. 5. 2015 (doručenou žalované 1. 6. 2015) odstoupila původní žalobkyně – pokud jde o jeho neprovedenou část – od smlouvy o dílo. Jako důvody uvedla neuhrazení faktur vystavených za dílo provedené do ledna 2015 a neuhrazení ceny protokolárně předaného elektromateriálu využitého žalovanou (objednatelkou) v únoru a březnu 2015 k dokončení díla.
K ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu ohledně výkladu právního jednání se Nejvyšší soud již vyjádřil v předcházejícím rozsudku ze dne 23. 7. 2024, č. j. 33 Cdo 137/2024-491, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 11. 2024, č. j. 33 Cdo 137/2024-510.
Dovolací soud jen doplňuje: V rozsudku ze dne 29. 5. 2019, č. j. 32 Cdo 3038/2018-434, Nejvyšší soud uvedl, že „jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak zdůraznil (v rovině ústavně právní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález Ústavního ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejvyšší soud dále opakovaně připomněl, že ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. zahrnuje požadavek, aby se výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevena vůle jiná) řídil logikou věci; při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní. Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11).“ Současně připomněl, že „výkladem lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004).“ Obdobně v rozsudku ze dne 25. 3. 2021, č. j. 32 Cdo 3089/2020-531, v bodech 14 a 15 odůvodnění Nejvyšší soud konstatoval: „Výklad právního úkonu prostřednictvím interpretačních pravidel je podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu indikován tehdy, jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, tj. o skutečné vůli v něm projevené (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 578/2005, ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, či ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2655/2016, dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na stránkách www.nsoud.cz). Podle ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu jsou pochybnosti vyžadující výklad právního úkonu dány objektivně v případě jeho nikoliv zcela jednoznačného jazykového vyjádření a též v situaci, kdy výklad právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014, či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 2688/2019). Judikatura Nejvyššího soudu rovněž konstantně připomíná, že výklad vůle stran smlouvy je založen na zjišťování všech okolností souvisejících s projevem vůle, včetně následného chování stran, přičemž jazykové vyjádření zachycené ve smlouvě je třeba podrobit systematickému a logickému výkladu (srov. též rozsudky Nejvyššího ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, nebo ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012). Podle ustálené rozhodovací praxe (především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 7, ročník 1999) jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu), kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak zdůraznil (v rovině ústavně právní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. například nález Ústavního ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Opakovaně je přitom připomínáno, že § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (a pro obchodní závazkové vztahy speciálně § 266 obch. zák.) zahrnuje požadavek, aby se výklad projevu vůle – tam, kde není výslovně projevena vůle jiná – řídil logikou věci. Při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (k tomu srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013). Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní. Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. například nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11, dostupný na stránkách nalus.usoud.cz)“.
V projednávané věci interpretace odvolacího soudu, že úmyslem (vůlí) stran smlouvy o dílo bylo ujednání týkající se dodaného materiálu, resp. toho, co nebylo zabudováno, až pro případ, že zhotovitelka odstoupí od smlouvy, je v souladu s výše citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu. Byl-li materiál zabudován jiným zhotovitelem před odstoupením od smlouvy (za trvání právního vztahu účastnic), získala žalovaná majetkový prospěch a žalobkyně má právo na peněžitou náhradu.
Na právních otázkách, zda titulem práva žalobkyně není pohledávka z vypořádání stran smlouvy o dílo poté, co zhotovitelka od smlouvy odstoupila (čl. 15.5 VSP), nebo pohledávka z vypořádání stran po dodatečné nemožnosti plnění (§ 352 a násl. obch. zák.), není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Protože žalovaná nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 10. 2026
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu