Plný text
33 Cdo 271/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce R. H., zastoupeného JUDr. Štěpánem Romanem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované M. F., zastoupené JUDr. Vlastiborem Vejvodou, advokátem se sídlem [adresa] /1062, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 36/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2012, č. j. 23 Co 291/2012-155, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. září 2012, č. j. 23 Co 291/2012-155, potvrdil rozsudek ze dne 3. ledna 2012, č. j. 4 C 36/2011-126, kterým Okresní soud Praha-západ zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem jedné ideální třetiny pozemku č. parc. 311/4 lesní pozemek o výměře 2.032 m2 a budovy - rekreačního objektu bez čísla popisného a evidenčního, včetně příslušenství, a to na pozemku č. parc. 311/4 lesní pozemek, to vše v katastrálním území V., zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ na listu vlastnictví č. [LV], a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a přípustnost nelze dovodit ani z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O zásadní právní význam napadeného rozhodnutí jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž bez významu výtka žalobce, že soudy neprovedly důkazy, které navrhoval k prokázání jeho verze skutkového stavu. Vystihuje totiž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který sice může výjimečně přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda řízení před soudy nižších stupňů je či není postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu. O takovou situaci se v posuzovaném případě zjevně nejedná a není tak splněna podmínka existence otázky zásadního právního významu.
Žalobce sice napadá právní závěr odvolacího soudu, že chování žalované nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), jeho právní argumentace se však odvíjí od odlišného skutkového základu, než z jakého vyšel odvolací soud. Z vlastního hodnocení provedených důkazů dovozuje skutkový závěr, že poté, co žalovanou požádal o pomoc, tuto pomoc pouze předstírala a ve skutečnosti chtěla využít jeho finanční tísně tím, že jej nutila k prodeji jeho nemovitosti za cenu výrazně nižší, než je její skutečná hodnota, navrhovala mu nemorální varianty řešení jeho finanční tísně vycházející z naprosto smyšlených údajů o jeho dluzích, sjednala s bankou první splátku úvěru ve výši nepřiměřené jeho poměrům, až nakonec svou tíživou finanční situaci vyřešil sám, bez její pomoci, v roce 2010. Těmito námitkami brojí proti správnosti skutkového zjištění respektive správnosti hodnocení důkazů soudy ústící v závěr, že žalovaná pomáhala žalobci řešit jeho dluhy v rámci pomoci mezi příbuznými, aniž by za to žádala jakoukoliv odměnu. Uplatňuje tak ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který není způsobilý přípustnost dovolání založit.
Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalované v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. června 2013
JUDr. Blanka Moudrá předsedkyně senátu