Plný text
33 Cdo 273/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně H. K., zastoupené Mgr. Janem Balarinem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému Bc. M. H., zastoupenému JUDr. K. A. Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem [adresa] o 1.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 439/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015, č.j. 58 Co 392/2015-239, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.240,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jana Balarina, advokáta.
Odůvodnění
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 8. 6. 2015, č.j. 10 C 439/2010-222, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 1.500.000,- Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení), a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému a státu náklady řízení (238.714,- Kč, resp. 10.026,- Kč).
Usnesením ze dne 27. 10. 2015, č.j. 58 Co 392/2015-239, Městský soud v Praze v odvoláním napadených výrocích o nákladech řízení změnil rozhodnutí soudu prvního stupně jen tak, že výši náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky stanovil částkou 168.008,50 Kč, jinak je potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal důvodnou námitku žalobkyně ohledně výše přiznaných nákladů, a to za porady právní zástupkyně s žalovaným přesahující jednu hodinu a několikerá písemná vyjádření. Množství písemných vyjádření a účtovaných porad i jejich délka neodpovídala předmětu sporu, míře jeho složitosti a v zásadě neměnnému stanovisku účastníků. Tyto úkony tak neměly v bezprostřední časové souvislosti pro věc významný výsledek; nejednalo se např. o změnu stanoviska, o písemné vyjádření s tvrzením dalších zásadních skutečností apod. Odvolací soud proto tyto náklady nepovažoval za účelně vynaložené.
Výrok, kterým odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, napadl žalovaný dovoláním. Nepřizná-li soud v rámci náhrady nákladů řízení jako úkon právní služby poradu s klientem či sepis vyjádření, de facto tím oslabuje právo na právní pomoc deklarované v ústavněprávní rovině. Podle dovolatele není účastník mnohdy schopen jako laik posoudit právní aspekty své situace, nevyzná se v činnosti soudů a v systematice soudního řízení. Pro osvětlení celé záležitosti slouží právě ony porady advokáta s klientem; písemnými vyjádřeními pak reaguje na průběh řízení. Jedná se tak o účelně vynaložené náklady, kterými klient zvyšuje své šance efektivně hájit svá práva. Mimoto je povinností advokáta chránit a prosazovat práva a zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, což by nemohl plnit, pokud by s klientem osobně nejednal či nečinil písemná podání soudu, je-li to nutné. Vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), nadto další poradu s klientem přesahující jednu hodinu a písemná podání mezi plnohodnotné úkony právní služby zahrnuje. Nepřiznal-li tedy odvolací soud ve sporu úspěšnému účastníku náhradu nákladů za pět úkonů („další porada s klientem přesahující jednu hodinu“) a jeden úkon („sepsání vyjádření dne 21. 3. 2011“), nesprávně posoudil otázku spojenou s rozhodováním o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§ 237, § 239 o.s.ř.); jde o přiznání náhrady nákladů řízení, zejména pak nákladů vynaložených za úkon podle § 11 odst. 1 písm. c/ advokátního tarifu, a posouzení účelnosti těchto nákladů.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejčastěji uplatňovanou zásadou, podle které soud rozhoduje ve sporném řízení o náhradě jeho nákladů, je zásada úspěchu ve věci (§ 142 o.s.ř.), kterou uplatnily s projednávané věci soudy obou stupňů. Ten, kdo ve sporu neuspěl, nahradí náklady řízení účastníku úspěšnému podle principu „vítěz bere vše“. Rozsah náhrady je zde ovšem omezen účelností vynaložených nákladů. Jinak řečeno, přiznat lze pouze náklady, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Jde-li o profesionální zastoupení advokátem, notářem atd., a je-li odměna těmto zmocněncům stanovena zvláštním právním předpisem a odvíjí se od počtu provedených úkonů, je na místě zkoumat účelnost jednotlivých úkonů podle konkrétních okolností. Uvedené vyplývá i z judikatury Ústavního soudu, podle které „povinnost k posouzení účelnosti nákladů spojených se zastupováním advokátem (na odměnu za zastupování, paušální náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty) při rozhodování o náhradě nákladů řízení výslovně vyplývá z § 142 odst. 1 o.s.ř. Tento závěr se opírá nejen o jazykový výklad zmíněného ustanovení; ani pomocí jiných interpretačních metod totiž nelze korektně snést přesvědčivé argumenty pro právní názor vyjímající náklady spojené se zastupováním advokátem z posouzení toho, zda byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, či nikoli“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12). Na posouzení účelnosti právního zastoupení, dle judikatury Ústavního soudu nelze rezignovat a rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení omezit na prosté konstatování, že takové náklady jsou účelné vždy, a to již jen proto, že účastníka zastupuje advokát (notář, patentový zástupce atd.). Posouzení účelnosti těchto nákladů ze strany soudu jako podmínka pro jejich přiznání je pojistkou proti zneužívání tohoto institutu. Soud o náhradě rozhoduje vždy ad hoc a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem souzené věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3000/11).
Zvažuje-li soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení otázku, zda náklady spojené se zastupováním advokátem lze považovat za náklady účelně vynaložené, neměl by pouštět ze zřetele i samotný účel civilního procesu jako takového, jímž je poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům. Z tohoto hlediska lze za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu.
Dovolává-li se žalovaný práva na právní pomoc, pak z jiné judikatury Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 2284/12) vyplývá, že „právo na právní pomoc a náhrada nákladů řízení se zastupováním spojených jsou dvě různé věci; obě spolu sice souvisejí, nikoliv však neoddělitelně. Právo na náhradu nákladů řízení, včetně těch, jež jsou spojeny se zastupováním advokátem, se odvíjí od jiných předpokladů než samotná možnost nechat se v řízení zastupovat. To je koneckonců patrné i z toho, že existují soudní řízení, v nichž se dle znění zákona účastníkům řízení právo na náhradu nákladů řízení nikdy nepřiznává; nelze přitom tvrdit, že by taková ustanovení byla v rozporu s právem na právní pomoc, neboť žádnému účastníkovi právo nechat se v řízení zastupovat neupírají. Stejně jako není porušením práva na právní pomoc, nepřizná-li soud náhradu nákladů spojených se zastoupením advokátem účastníkovi, který ve věci neměl úspěch, není jeho porušením ani to, nepřizná-li soud tyto náklady úspěšnému účastníkovi, dospěje-li k závěru, že jsou naplněna zákonná kritéria, za nichž soud náhradu nákladů přiznat nemůže, kupř. právě proto, že jde o náklady, které nebyly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva.“
Lze uzavřít, že otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil odvolací soud (stejně i soud prvního stupně) ve shodě s tím, co je uvedeno shora; žalovaným uplatněné náklady pečlivě poměřil jejich účelností v konkrétním sporu tak, aby nebyl zneužit institut přiznávání náhrady nákladů řízení v případě zastoupení advokátem, a své rozhodnutí řádně odůvodnil (viz první strana usnesení odvolacího soudu s odkazem na pátou stranu rozhodnutí soudu prvního stupně).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného zamítl (§ 243d písm. a/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu, tj. částkou 4.240,- Kč; součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).