Plný text
33 Cdo 3094/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Apston Capital Ltd. se sídlem 4th Floor, H. B., Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, identifikační číslo [IČO], zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému Družstvu Jílové, družstvo se sídlem [adresa] identifikační číslo [IČO], zastoupenému JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem [adresa] částky 2,094.090,76 Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 1386/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2008, č. j. 9 Cmo 390/2007-168, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. července 2007, č. j. 19 Cm 1386/99-131, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 5,250.156,48 „s úrokem ze splátek jistiny ve výši 5,5 % p. a. z částky 2,031.250,- Kč jdoucím od 30. 9. 2002 do zaplacení a s úrokem z prodlení z dlužných splátek jistiny ve výši 0,1 % p. a. z částky 2,031.250,- Kč jdoucím od 30. 9. 2002 do zaplacení“ (výrok I.), žalobu v části požadující „zaplacení úroku z prodlení z neuhrazených splátek úroků po lhůtě splatnosti ve výši 0,1 % p. a. z částky 1,794.335,53 Kč jdoucím od 30. 9. 2002 do zaplacení“ zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. února 2008, č. j. 9 Cmo 390/2007-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I., kterou byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobkyni částku 2,094.090,76 Kč, a ve zbývající části výroku I. a ve výroku III. jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť soud prvního stupně ve svém v pořadí druhém rozsudku nerozhodl jinak, než ve svém předchozím rozsudku ze dne 6. října 2005, č. j. 19 Cm 1386/99-59, který odvolací soud usnesením ze dne 19. února 2007, č. j. 9 Cmo 38/2006-77, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel v prvé řadě zpochybňuje jednoznačnost právní kvalifikace dohody ze dne 27. 4. 1995, kterou uzavřel s Konsolidační bankou Praha, s. p. ú., podle § 585 obč. zák. výtkou, že odvolací soud „dohodu o narovnání“ nesprávně vyložil, a prosazuje vlastním výkladem, podle něhož z obsahu dohody vyplývá, že narovnávané závazky nebyly mezi smluvními stranami sporné, právní názor, že dohoda byla privativní novací podle § 570 obč. zák. vyžadující existenci nahrazovaného závazku. Tím ovšem uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (jak ostatně sám v závěru dovolání uvádí), který nemá v podmínkách posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. místo. Otázka, co bylo obsahem ujednání účastníků vyjádřeného v dohodě, je totiž otázkou skutkovou, nikoliv právní. Činí-li soud z obsahu smlouvy (dohody), a to i za pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2000 pod č. 73, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura 3/2002 pod č. 46).
Ani v rámci způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. předložená právní otázka, zda existence původního narovnávaného závazkového právního vztahu je podmínkou platnosti dohody o narovnání podle § 585 obč. zák., není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť tato otázka byla dovolacím soudem již vyřešena a odvolací soud se od ustálené soudní praxe neodchýlil. Nejvyšší soud, obdobně jako Ústavní soud, totiž již dříve dovodil, že podmínkou platnosti dohody o narovnání není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 20, svazek 18, str. 437, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002, a ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 976/2003, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1908 a C 3008).
Vzhledem k řečenému dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, jelikož jeho rozhodnutím řízení nekončí; ve věci bude vydáno ještě konečné rozhodnutí o zbylé části uplatněného nároku s příslušenstvím a o nákladech řízení - včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. srpna 2010
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r. předsedkyně senátu